Boeing B-17 Flying Fortress

Jiří Fiala


Typ: Výškový těžký bomardér (Boeing B-17G)
Posádka: 10
Motor: 4 ⨯ Wright R-1820-97
Výkon: 4800 HP (3582 kW)
Rozpětí křídel: 31,93 m
Délka: 22,78 m
Výška: 5,82 m
Minimální hmotnost: 20 2012 kg
Maximální hmotnost: 32 659 kg
Dolet: 5085 km
Výzbroj: 13 × 12,7mm kulometů M2 Browning, cca. 9500 kg pum

 

B-17E Flying Fortress při letu, 1942

Boeing B-17 Flying Fortress (Létající pevnost) je pravděpodobně jeden z nejznámějších bombardérů 2. světové války. Sloužil převážně u amerického (USAAF) letectva. Byl to čtyřmotorový dolnoplošník s dlouhým doletem, který sloužil jako těžký bombardér. Tyto bombardéry byly převážně používané v bojích v Evropě, ale i v Pacifiku. Vznikl jako odpověď na soutěž, kterou vyhlásilo USAAC (United States Army Air Corps) na výrobu nového těžkého bombardéru, který by mohl s plnou zátěží bomb letět alespoň čtyři hodiny rychlostí 320 km/h ve výšce 3 km. Díky tomu, že tento bombardér byl vyzbrojen 12,7 mm kulomety, se teoreticky mohl ke svému cíli probojovat i za dne. Ale protože při několika náletech bylo ztraceno mnoho letounů B-17, tak později létal s doprovodem stíhačů (Nejčastěji North American P-51 Mustang). Na výrobě těžkého bombardéru B-17 se podíleli Edward C. Wells a E. Gifford Emery. U posádek letounů byl většinou B-17 oblíbenější než modernější Consolidated B-24 Liberator. Po válce se tyto letouny předělávaly většinou na fotoprůzkunmé.

B-17D při patrole nad Atlantikem, 1941
  • Bombardér B-17A (Y1B-17A) byl původně objednán jako testovací letoun. Když jeden Y1B-17 přežil nechtěnou rotaci, tak USAAC řekli, že letadlo musí být mimořádně robustní, a že nebudou potřeba další statické zkoušky. Místo toho byl tento letoun používán jako testovací letoun pro typy motorů. Po dokončení zkoušek byl Y1B-17A přejmenován na B-17A.
  • U verze B-17B byla zvětšena směrovka, klapky, byl přepracován nos a motory byly předělány na typ R-1820-51 (1200 HP). Bombometčíkovo skleněné okno bylo nahrazeno plochou plexiskla v pravém spodním rohu přídě. Tento typ poprvé vzlétl 27. června 1939. Protože americké letectvo mělo omezené finanční prostředky, tak mohlo koupit pouze pár letounů B-17B zároveň.
  • Vylepšení u Boeing B17C byly například nové silnější motory R-1820-65, byla předělána boční a břišní střeliště, aby byla posádka lépe chráněná, nebo byly přidány nové samotěsnící nádrže a samozřejmě lepší pancéřování. Když USA schválilo Zákon o půjčce a pronájmu, USAAC souhlasili (i když si mysleli, že bombardér B-17 ještě není připraven k boji a navíc jich neměli dostatek), že RAF dostane 20 těchto letounů. Tyto letouny byly v RAF přijmuty pod označením Fortress mk.I. Asi polovina letů byla zrušena kvůli technickým problémům. Osm těchto letounů bylo zničeno už v říjnu, čtyři z nich kvůli technickým závadám. Navíc jejich zbraně se ve vyšších výškách zasekly a nebyly schopné bombardér chránit. Těchto bombardérů bylo postaveno 32 a první B-17C vzlétl v červnu 1938.
  • Mezi verzemi B-17C a B-17D byly pouze malé změny. U motorů byla přidána sada klapek pro lepší chlazení a vnější závěsníky na bomby byly odstraněny. Jako u většiny verzí bylo i u B-17D posíleno pancéřování. Bylo postaveno 42 letounů B-17D a 18 bombardérů B-17C byly přestaveny na tento nový typ.
  • Díky tomu, že se zjistilo, že letadlo je náchylné k útoku ze zadu, tak byla u B-17E posílena obrana letounu. Bylo přidáno zadní a hřbetní (hned za kokpitem) střeliště s dvěma 12,7 mm kulomety. Do této verze letounu B-17 museli piloti provádět složité manévry, aby nebyli sestřeleni přímým útokem ze zadu. Boční střeliště kapkovitého tvaru byla nahrazena obdélníkovými okny pro lepší viditelnost střelců. Břišní střeliště bylo nahrazeno pohyblivou věží se dvěma 12,7 mm kulomety Celkem bylo vyrobeno 512 letounů B-17E. Vzhledem k tomu, že produkce těchto bombardérů byla tak velká, že firma Boeing to nemohla zvládat sama, tak se výroby chopily i firmy Lockheed a Douglas. 45 těchto letounů bylo dodáno RAF pod označením Fortress Mk IIA.
  • Rozdíl mezi B-17E a B-17F byl zvenku viditelný pouze tím, že byl přepracováno okno na nose letounu. Letoun obdržel na každé straně nosu jeden 12,7 mm kulomet. Bylo provedeno mnoho vnitřních změn, aby se zvýšila efektivita, dosah a nosnost pum tohoto letounu. Po uvedení tohoto typu do služby se zjistilo, že ocas u tohoto letounu je moc těžký. Váha střelce a munice byla moc těžká a to posunovalo těžiště letounu dozadu. Toto nutilo výškovku neustále vyrovnávat letoun, čímž se opotřebovávala. Byla zvýšena nosnost letounu na 8000 lb (3 628 kg) a byl zvětšen dosah letounu namontováním přídavných nádrží do křídel (zvětšen asi o 140 km). Bylo vyrobeno 3405 letounů B-17F (2300 firmou Boeing, 605 firmou Douglas, 500 firmou Lockheed). 19 letounů bylo přiřazeno do RAF Coastal Command kde sloužily jako Fortress Mk II. Tři bombardéry B-17F se zachovaly včetně známé Memphis Belle.
  • B-17G byla finální verze tohoto bombardéru. Nejviditelnější změnou u této verze bylo přidání dvou 12,7 mm kulometů pod nosem. (Nyní tento bombardér chránilo třináct 12,7 mm kulometů.) Bylo vyrobeno 8680 letounů B-17G. 85 těchto letounů bylo přiřazeno do RAF pod označením Fortress Mk III.

Bylo ještě mnoho verzí tohoto bombardéru, které byly vyrobeny v menších počtech jako například YB-40 – doprovodná verze, CB-17G – transportní verze, DB-17G bezpilotní verze, RB-17G průzkumná verze.

B-17G druhé bombardovací skupiny zachycený při bombardování
Top