North American B–25 Mitchell

Jiří Fiala


Typ: Střední/taktický bombardér (North American B-25J Mitchell)
Posádka: 6
Pohon: 2x Wright R-2600-13
Výkon: 1268 kW
Délka: 16,13 m
Rozpětí křídel: 20,59 m
Výška: 4,98 m
Maximální hmotnost: 18 960 kg
Minimální hmotnost: 9 580 kg
Maximální rychlost: 443 km/h
Dolet: 2 170 km
Výzbroj: 11 ⨯ 12,7 mm kulomet a 1816 kg pum (4000 lb)

 

Přežívající B-25J Mitchell

North American B-25 Mitchell byl americký střední bombardér za druhé světové války. Tento bombardér byl pojmenován po americkém generálovi jménem Billy Mitchell. B-25 Mitchell byl dvoumotorový středoplošník s netradičním dvojitým zakončením ocasu a zatahovacím podvozkem. Mitchell byl také velmi univerzálním letounem, který se za druhé světové války využíval nejen jako střední bombardér, ale také jako fotoprůzkumný letoun, těžký stíhač, stíhací bombardér a protiponorkový letoun. Byl to nejvíce vyráběný americký dvoumotorový letoun za druhé světové války. Na tento letoun bylo instalováno hodně modifikací zbraní, nejčastěji 12,7 mm kulomety, ale některé pozdější verze měli také 75 mm kanón nainstalovaný na nose letadla.

North American B-25J Mitchell s invazními pruhy

Bombardér B-25 Mitchell byl vybrán jako bombardér pro nálet na Tokio v roce 1942 (17. dubna), který byl veden americkým plukovníkem jménem James Harold „Jimmy“ Doolittle. Tato operace byla známá pod názvem „Doolittlův nálet Tokio“, nebo „Doolittle Raid“. Plán byl, že šestnáct odlehčených a speciálně upravených bombardérů B-25 vzlétne z americké letadlové lodi USS Hornet (první vzlet středních bombardérů z letadlové lodi). USS Hornet byl doprovázen legendární letadlovou lodí USS Enterprise, protože paluba Hornetu byla plná Mitchellů, a tak nemohly vzlétat palubní stíhačky v případě japonského útoku. Po vzletu měli bombardéry pokračovat na Tokio a další důležité cíle v Japonsku. Dále měli „dvacetpětky“ letět do Číny, kde měli přistát. První se připravil na vzlet sám plukovník Doolittle. Zpočátku to vypadalo, že bombardér vůbec nevzlétne, ale nakonec se všechny dostali bezpečně do vzduchu. Bombardéry letěli nad japonské ostrovy, a shodili své pumové náklady. Bohužel ale většina bombardérů nedoletěla na letiště, kde měli přistát. Velká část letounů byla sestřelena, nebo byly nuceny nouzově přistát. Tři členové posádek zahynuli, osm bylo zajato. Plukovník Doolittle přežil a získal medaili cti za plánování a provedení prvního náletu na Japonsko.

Americké bombardéry B-25B se na palubě USS Hornet připravují na útok na Japonsko.
  • V Březnu 1938 vydala USAAC zakázku na výrobu stíhacího bombardéru. Jako odpověď navrhla společnost North American letoun, který byl pojmenován společností NA-40. Vycházel z předchozího projektu XB-2 , kde firma získala spoustu zkušeností, které uplatnila při vývoji tohoto letounu. Byl postaven pouze jeden NA-40, na kterém byly použity motory Pratt & Whitney R-1830-S6C3-6 (856 kW). Tento letoun byl vyzbrojen třemi 7,7 mm kulomety ve střelištích a byl obsluhován pětičlennou posádkou: Pilot, kopilot, střelec/radista, bombometčík/navigátor a střelec. Prototyp NA-40 poprvé vzlétl 29. ledna 1939.
  • NA-40B byl NA-40 na kterém byly pouze změněny motory na dva Wright R-2600-A71-3. Letoun byl 12. března 1939 převezen na testování. Jedenáctého dubna tento letoun havaroval. Posádka neutrpěla vážná zranění a zjistilo se, že za nehodu nemohla konstrukce letounu. I přesto se armáda rozhodla dát přednost letounu DB-7, který přijala do svých služeb pod označením A-20.
  • USAAC vyhlásila v roce 1939 soutěž na výrobu středního bombardéru, který by měl možnost nést 1360 kg (3000 lb) na vzdálenost větší než 3200 km s nejnižší maximální rychlostí 482 km/h. Společnost North American Aviation (NAA) na to odpověděla svým bombardérem NA-62 (později označován jako B-25). Navrhování tohoto letounu se ujal hlavní inženýr a viceprezident společnosti NAA, Lee Atwood. Jeho návrh NA-62 vycházel převážně z konstrukce NA-40, ačkoliv NA-62 byl větší, rychlejší a měl větší nosnost. Tento letoun byl ovládán posádkou pěti mužů: pilot, kopilot, bombometčík, navigátor/radista a střelec. Tato verze byla poháněna dvěma motory Wright R-2600-9 (1,012 kW) a byla vyzbrojena po jednom 7,7 mm kulometu v?předním, hřbetním a bočním střelišti a jedním 12,7 mm kulometem v?ocasním střelišti. Mohla nést až 1600 kg pum (3600 lb). 10. září 1939 byl schválen kontrakt na výstavbu 184 bombardéru NA-62 pod označením B-25. Nakonec ale bylo postaveno pouze 24 letounů této verze.
  • U verze B-25A byla upraveno ocasní střeliště, bylo přidáno pancéřování pro ochranu posádky a samotěsnící palivové nádrže. Bylo postaveno 40 letounů typu B-25A.
  • B-25B byla verze se značně viditelnými změnami. Byly odebrány zadní a boční střeliště, ale bylo přidáno hřbetní a spodní střeliště v každém po dvou 12,7 mm kulometech. Pancéřování v ocasní části letounu bylo odebráno, protože už nebylo potřeba na obranu ocasního střeliště. Nové břišní střeliště bylo moc složité na ovládání a bylo neoblíbeno mezi posádkami Mitchellů. Kulomet ráže 7,7 mm v přídi letounu byl nyní obsluhován bombometčíkem. Bylo postaveno 120 bombardéru B-25B Mitchell. Tento letoun byl také použit při Doolitlově náletu na Tokio a byl dodán do RAF pod označením Mitchell Mk I.
  • Verze B-25C byla velmi podobná svému předchůdci B-25B. Byly předělány motory z modelu Wright R-2600-9 na Wright R-2600-13. Také byly přidány rozmrazovací a protinámrazové systémy. Kulomet v přídi byl odstraněn a byl nahrazen jedním pohyblivým a jedním pevným kulometem ráže 12,7 mm. Tento letoun byl dodáván do Kanadského letectva (RCAF), Čínského letectva, Nizozemského letectva sovětského letectva a do britské RAF pod označením Mitchell Mk II. Bylo postaveno 1625 bombardéru B-25C Mitchell.
  • North American B-25C Mitchell během letu
  • B-25D byl pouze B-25C vyráběný v továrně v Kansasu místo továrny v?Inglewoodu, kde byly produkovány B-25C. Bylo vyrobeno 2 290 letounů Mitchell pod označením B-25D. 45 letounů B-25D bylo předěláno na fotografický průzkum a byly používány pro pozemní mapování pod označením A-10. Čtyři bombardéry B-25D byly předělány na meteorologické letouny.
  • Jeden B-25C byl upraven pro testování nových rozmrazovacích a protinámrazových systému pod označením XB-25E. Letouny B-25 létající dnes používají tyto systémy.
  • Další B-25C pod označením XB-25F-A byl předělán na testování jiných rozmrazovacích systémů. Systém testován na XB-25E se nakonec ukázal praktičtější než tento.
  • XB-25G byl také pouze upravený B-25C. Průhledný nos letounu byl nahrazen krytým nosem sdvěma 12,7 mm kulomety a jedním kanónem M4 ráže 75 mm. Tato úprava se ukázala být užitečná, a proto se začala sériově vyrábět v továrně v Inglewoodu pod označením B-25G. Tyto letouny se ukázaly užitečné v boji proti vyloďovacím plavidlům, protiletadlovým kanónům a dobře mířená střela mohla značně poškodit i torpédoborec. Jeden B-25G byl dodán do RAF, kde ho přijmuli pod stejným označením jako bombardéry B-25C, tedy Mitchell Mk II. Bylo postaveno 420 bombardéru B-25G.
  • U verze B-25H byl 75 mm kanón M4 nahrazen výrazně lehčím T13E1 stejné ráže a byly přidány další dva pevné kulomety ráže 12,7 mm. Také bylo přidáno po dvou dalších 12,7 mm kulometech zprava a zleva na nos letounu. Na nose letounu nyní byla výzbroj osmi 12,7 mm kulometů a jednoho 75 mm kanónu. Dále bylo přidáno po jednom 12,7 mm kulometu do bočních střelišť, bylo znovu přidáno ocasní střeliště se dvěma 12,7 mm kulomety. Břišní střeliště, které bylo velmi neúčinné a neoblíbené, bylo odebráno a hřbetní střeliště bylo přesunuto dopředu nad navigátorovu pozici, aby se vykompenzovala váha přidána ocasním a bočními střelišťmi. Byla odstraněna kopilotova pozice, kam se přemístil navigátor. Finální verze B-25H byla vyzbrojena osmi pevnými dopředu střílejícími 12,7 mm kulomety, jedním 75 mm kanónem (T13E1) a šesti 12,7 mm kulomety ve střelištích. Tato verze mohla nést až 1 360 kg (3000 lb) pum. Bylo vyrobeno 1000 letounů B-25H.
  • Přední výzbroj letounu B-25H se 75 mm kanónem T13E1
  • B-25J byla finální verze bombardéru B-25 Mitchell. Primární funkce se opět vrátila na taktický/střední bombardér. Letoun byl založen na verzi B-25H, ačkoliv byl navrácen průhledný nos s bombometčíkem, podobný jako na verzích B-25C a B-25D. Byla navrácena kopilotova pozice, která byla ve verzi B-25H odstraněna. Některé letouny B-25J byly předělány na transportní verze. Tento letoun byl také dodán do RAF pod označením Mitchell Mk. III. Bylo vyrobeno 4 318 bombardérů B-25J.
  • Mitchell Mk. III ve službách RAF

Některé varianty bombardéru B-25 byly předělány na varianty pro trénování. Mnoho letounů bylo upraveno pro službu v U. S. Navy a v U. S. Marine Corps pod označeními: PBJ-1C, PBJ-1D, PBJ-1G, PBJ-1H, PBJ-1J.

Citace zde

Top