Focke Wulf FW 190

Mikuláš Hampl


Typ: Stíhací letoun (FW 190 D-9)
Posádka: 1
Pohon: Junkers Jumo 213 A-1
Výkon: 1287 kW (1750 koní), s přídavným spalováním 1544 kW (2100 koní)
Délka: 10,2 m
Rozpětí křídel: 10,5 m
Výška: 3,35 m
Hmotnost: Prázdný – 3490 kg
Plný – 4270 kg
Maximální rychlost: 710 km/h (ve velkých výškách)
Dolet: 835 km
Výzbroj: 2 kanony MG 151 ráže 20 mm, 2 kulomety ráže 13mm
1 puma SC 500 o váze 500kg

Zrenovovaný Focke-Wulf FW 190 ve vší své nádheře

Nezaslouženě ne příliš známý německý druhoválečný letoun, nástupce slavného Messerschmittu Bf 109, reprezentuje špičku Německého druhoválečného leteckého arzenálu a patří mezi ty nejlepší svého druhu. Tento letoun, přezdívkou Würger – Ťuhýk byl během bitvy o Británii v roce 1940 nasazen proti tamním nejlepším Britským letadům – Spitfirům Mk. V a vítězil!

Když profesor Heinrich Focke v roce 1932 opustil strojírny Focke-Wulf Flugzeugbau, nastoupil na jeho místo inženýr Kurt Tank. K jeho nejznámějším dílům patří FW 56 Stösser, FW 200 Condor (kondor) a FW 44 Stieglitz (stehlík). Kurt Tank nebyl jen leteckým inženýrem, ale také testovacím pilotem, který svoje letadla osobně testoval.

První prototyp FW 190 V1 se od země poprvé odlepil 1. června roku 1939, vybaven dvouhvězdicovým motorem BMW 139 o výkonu 1550 koní a dutým vrtulovým kuželem. Druhý prototyp následoval ten první 1. prosince téhož roku. Již v počátcích testování tohoto prototypu byl dutý kužel odstraněn a na jeho místo upevněn klasický kužel typu NACA. Práce na dalších dvou prototypech byly ukončeny díky problémům s motorem. Instalací motoru BMW 801 a zpevněním draku letadla se uvolnilo místo pro pátý prototyp – FW 190 V5, u tohoto, posledního prototypu byly testovány dvě délky křídel. Pro předsériovou výrobu (FW 190 A-0) byla vybrána delší křídla. Sériové verze A se nacházejí v sekci verze, níže.

Jako první obdržela „stodevadesátky“ letka Jagdeschwalder 26 operující nad severní Francií. Již od počátku bylo jasné, že FW 190 splní svůj záměr, totiž plně nahradit kvalitní, ale zastarávající Bf 109, a to ve všech jeho rolích – až na rychlost, ve výškách nad 5000 metrů totiž Focke-Wulf překonával Messerschmitt ve všech klíčových parametrech. Zvláště jeho obratnost z něj dělala velmi agilní stihací letoun. Bezesporu nevídanou vlastností tohoto stroje byla také neprůstřelnost jeho vzduchem chlazeného motoru BMW 801.

Jedna z prvních velkých operací tohoto stihače se odehrávala nad kanálem La Manche. Měli za úkol strážit vzdušný prostor nad německými válečnými loděmi plujícími z Brestu do Kielu, nebo Wilhelmshavenu, proplouvajícími kanálem.

Sériové verze A:

  • A-1 – motor BMW 801C-1 (1600 koní), dva kulomety MG 17 ráže 7,92mm + dva kanony MG FF ráže 20mm, vyrobeno 102 kusů
  • A-2 – motor BMW 801C-2, vyrobeno 426 kusů
  • A-3 – motor BMW 801D-2 (1700 koní), kulomety v kořeni křídla nahrazeny kanony MG FF, v letech 1942-43 bylo Turecku dodáno 76 kusů
  • A-4 – vylepšená radiovýbava, vyrobeno 894 kusů
  • A-5 – motor posunut dopředu, kvůli vyvážení, vyrobeno 1752 kusů, 65 postaveno ve Francii společností SNCA sloužilo kátce u Armé de l'Air
  • A-6 – upravený drak křídel, modernizované kanony MG 151, vyrobeno 569 kusů
  • A-7 – výzbroj posílena o dva trupové kulomety MG 131 ráže 13mm a vylepšený zaměřovač, vyrobeno 701 kusů
  • A-8 – nová radiostanice, přemístěný trupový závěsník, vyrobeno 1334 kusů
  • A-9 – nový motor BMW 801TS/TU, těžce pancéřovaný – Rammjäger, neuskutečněný koncept

Focke-Wulf FW 190 ve své první variantě – A

V průběhu roku 1942 začal Focke-Wulf exerimentovat s možností zvýšení výkonnosti FW 190 ve výšce nad 6000m. Předsériový A-0 byl opatřen motorem BMW 801 s turbokompresorem a tlakovanou kabinou umožňující pilotovi výstup do větších výšek – tak vznikl prototyp označený V12, základ budoucí „béčkové“ série. Pro zachování výkonu motoru i ve větších výškách byl používán oxid dusíku. Také křídlům byla navýšena nosná plocha o dva metry čtverečné. Při testování se vyskytly problémy jak s oxidem dusíku, tak s přetlakovanou kabinou. Luftwaffe o něj definitivně stratila zájem a šest prototypů skončilo neznámo kde.

Plánované sériové verze B:

  • B-1 – nikdy ani nenavržený typ

Série s označením C započala prototypem V-13, letounem na bázi prvního prototypu – A-0 s motorem Daimler-Benz DB 603A-6 a prodloužením trupu o 66cm. Následovaly prototypy V-14 a 15 s motorem DB 603A o výkonu 1750 koní v nulové výšce a 1850 koní ve víšce zhruba 2100 metrů. V-16 byl vybaven motorem DB 603E o výkonu 1800 koňských sil u hladiny moře, díky kterému byl schopen dosáhnout při testování rychlostního rekordu – 724km/h ve výšce 6800 metrů. V-18 byl prototyp s přetlakovou kabinou a jeho motor byl osazen turbokompresorem DVL TK 11, poháněným výfukovými plyny. Problémy s motory práce zpomalily a upřednostnily tak řadu D, po potížích s přetlakovou kabinou byl projekt C úplně zastaven a zůstalo z něj jen 5 prototypů.

Plánované sériové verze C:

  • C-1 – motor DB 603A, výzbroj: dva kulomety MG 131 ráže 13mm v trupu a dva kanony MG 151 ráže 20mm v křídlech a jeden stejného typu v motorové gondole, bez přetlakové kabiny, nerealizovaný návrh
  • C-2 – podobné parametra, jako C-1, s přetlakovou kabinou, schopný vystoupat až do výšky 12 000m, nikdy nerealizovaný návrh

Souběžně s vývojem řad B a C vznikala také konkrurenční řada D, u které se počítalo s osazením motory Junkes Jumo. Vývojové prototypy pod označením V17, V22 a V23 byly všechny vybaveny přetlakovou kabinou a motory Jumo 213A-1 o výkonu 1600 koní ve výšce 5500m. Příď byla kvůli chladiči prodloužena o 60cm, proti FW 190A. Pro vyvážení bylo nutné před ocasní plochy nainstalovat díl prodlužující letadlo o daěích 50cm. Mezitím bylo do končeno dalších šest prototypů – V19 až 21 a V25 až V27, původně určených pro řadu C.

Všechny vybaveny přetlakovou kabinou. Poháněl je již zmíněný motor Junkers Jumo 213A-1 dodávající mu výkon 1776 koní ve výšce asi 5500m. Kvůli němu byl trup prodloužen o 50cm. Jako kompenzace ale musel být na záď vložen vyvažovací díl, který letoun dále prodloužil proto bývá také někdy nazýván Langnasen Dora (dlouhonosá Dora). Dále také bylo zvětšeno rozpětí, a to o 11cm. Luftwaffe začalo o letoun jevit zájem a nedlouho na to, na jaře roku 1944 podepsalo s firmou Daimler-Benz kontrakt. Výsledné verze najdete níže:

  • D-9 – motor Junkers Jumo 213A-1, vyzbrojen dvěma kulomety MG 131 ráže 13mm, dvěma kanony MG 151 ráže 20mm a několika závěsníky až do asi 500 kg bojového nákladu
  • D-10 – verze s velkorážným kanonem Motorkannon MK 108 ráže 30mm a jedním kanonem MG 151 nerealizována
  • D-11 – posílení výzbroje o jeden kanon MK 108, pouze prototypy
  • D-12 – novější motor Jumo 213F-1 o výkonu téměř 2000 koní, v jeho gondole se nacházel jeden „motorový kanon“ MK 108 instalovaný v motorové gondole, dále se výzbroj skladala ze dvou kanonů MG 151 ráže 20mm (těžší výzbroj se hodila k sestřelování spojeneckých bombardérů), celkový počet kusů série D dosáhl 700 letounů
Focke-Wulf FW 190D na letišti v Cottbusu, ve východním Německu

FW 190F vznikl, jako bitevní letoun určený primárně k ničení pozemních cílů. Pod letoun se na dva křídelní závěsníky zavěšovaly 250kg pumy, nebo 300l nádrže. Pod trupový závěsník se podvěšovala 500kg puma. Kromě toho bylo „efko“ vyzbrojeno dvěma trupovýmy kulomety MG 17 ráže 7,62mm a dvěma již zmíněnými kanony MG 151 ve křídlech, ty se však často vymontovávaly. K pohonu sloužil motor BMW 801D-2 dodávající letounu výkon 1700 koní. Kritické partie spodní části letounu byly dodatečně opancéřovány, pro ochranu před nepřátelskou protiletadlovou palbou. Různé modifikace najdete níže:

  • F-1 – Letouny A-5 vybavené dvěma křídelními a jedním trupovým závěsníkem, vyrobeno 18 letounů.
  • F-2 – 4 křídelní závěsníky, 279 kusů
  • F-3 – vypouklý kryt kokpitu, přídavné pancéřování, věch následujících modifikacích bylo celkem vyrobeno přibližně 250 strojů:
    • R1 – kanony MG 151 byly nahrazeny výkonějšími MG 151/20 stejné ráže
    • R2 – nemísto závěsníků instalovány kanóny MK 103 ráže 30 mm podvěšené pod křídly, dohromady s verzí R3 vyrobeno asi 20 kusů
    • R3 – přidán další kanon MK 103
  • F-4 – elektricky ovládaná inicializace odhozu pum, nevyroben ani jeden exemplář
  • F-5 – motor BMW 801 F, nevyráběl se sériově
  • F-6 – motor BMW 801 F a zesílené křídlo, nevyráběl se
  • F-7 – základ konstrukce v draku letounu A-7, k výrobě nedošlo
  • F-8 – vycházela z letounu A-8, mnoho verzí dole:
    • U1 – motor BMW 801 D-2, standardní výzbroj – dva křídelní a jeden trupový závěsník
    • U2 – protilodní verze, výzbroj tvořilo torpédo BT 700 na trupovém závěsníku, nebo dvě torpéda BT 400 na závěsnících křídelních
    • U3 – výzbroj tvořilo pouze jedno torpédo BT 1400 na trupovém závěsníku
    • U4 – modifikace pro lety za každého počasí, obohacení například o autopilot PKS 12 A a radiovýškoměr FuG 101, výzbroj – dva kanóny MG 151/20 v křídlech. Stroj byl vybaven dvěma podkřídlovými závěsníky ETC 503. Vyroben byl pouze 1 kus.
    • U5 – zjednodušená a tím pádem také zlevněná varianta U-2
    • R1 – varianta s modernějšími závěsníky pod křídly
    • R2 – výzbroj tvořena dvěma kanóny MK 103/30 ráže 30mm pod křídly.
  • F-9 – motor BMW 801 TS o výkonu 2000 koní s turbokompresorem
Ukořistěný FW 190 F v replice nátěru Luftwaffe

Poslední řada, G měla zastávat roli stihacího bombardéru. Postavena byla na základě draku letounu A-4. Výzbroj se omezila na dva kanóny MG 151/20 a jeden trkupový závěsník, jenž umožňoval podvěšení 300l přídavné nádrže, 500kg pumy SC-500, nebo 250kg pumy SC-250, případně při použití adaptéru ER 4 čtyř 50kg pum SC-50. Pod každým křídlem se nacházel závěsník typu Weserflugträger určený pro podvěšení 300l přídavné nádrže. Vývoj tohoto typu probíhal už na konci války, takže se šetřilo na každém kroku.

  • G-2 – mírné prodloužení trupu
    • N – dálkový noční bombardér, vybaven výfukovými clonami a přistávacími reflektory, výzbroj omezena na dva kanóny MG 151/20.
  • G-3 – vybaven autoplotem PKS-11, motory používaly přímé vstřikování, tudíž se výkon zvedl na 1875 koní a maximální rychlost na 624km/h, některá letadla vybavena zařízením pro stříhání barážových lan pozorovacích balónů, měl také podverzi:
    • Trop – úprava s protiprachovým filtrem a dalším speciálním vybavením pro podmínky středozemí
  • G-7 – kompatibilita s větší škálou výzbroje
  • G-8 – odvozena od draku FW 190 A-8, na koncem války nasazen s nejtěžší pumou nesenou jednomotorovým letounem za druhé světové války – puma SC 1800 o hmotnosti 1800 kg, interní přódavna palivová nádrž, podverze:
    • R3 – vybaveny zařízením MW 50
    • R4 – soustava pro vstřikování oxidu dusného
    • R5 – čtyři modernější podkřídlové závěsníky místo dvou starých
FW 190 G s 544kg pumami

Focke-Wulf měl během druhé světové války opravdu co nabídnout. Jejich nejslavnější letoun popsaný v tomto článku je toho důkazem – jeho kvality: odolnost, rychlost, agilita a silná výzbroj předčily dobu. Neprávem mu však byla odepřena sláva, nyní náležící Spitfirum, Bf 109, nebo Mustangům. Jeho vývoj byl ale ukončen spolu s válkou a oceloví hrdinové byli i mezi fanoušky tohoto tématu zapomenuti. I přesto budiž sláva jejich geniálním konstruktérům!

Citace zde

Top