Iljušin Il-10

Mikuláš Hampl

 

Letoun, který byl svým slavným předchůdcem, legendárním Šturmovikem často zastiňován, či za něj dokonce zaměňován. Přitom to byl jeden z nejlepších úkazů typického sovětského kompromisu a vítězství kvantity. Jedná se o víceúčelový letoun Iljušin Il-10.

Typ: Bitevní letoun
Posádka: 2 (pilot, střelec)
Motor: 1 × Mikulin AM-42
Výkon: 1 470 kW
Rozpětí křídel: 13,4 m
Délka: 11,12 m
Výška: 4,18 m
Minimální hmotnost: 4 675 kg
Maximální hmotnost: 6 537 kg
Maximální rychlost: 600 km/h
Dolet: 800 km
Výzbroj: 4 ⨯ 23mm kanon VJa, 1 ⨯ 20mm pohiblivý kanón B-20T, až 400-600 kg pum nebo 8 neřízených raket RS-82

Kořeny bitevních letounů vedou až do první světové války, kdy speciálně upravované dvojplošníky ručně shazovaly na nepřátelské zákopy granáty a postřelovali ji při tom. První skutečné bitevníky však na svět přivedl až sovětský konstruktér S. V. Iljušin. V roce 1939 předal své plány na stavbu letounu CKB-55 velení sil Rudé armády. Po jeho přijetí se Iljušinův sen zhmotnil v 36 163 kusovou sérii slavných Il-2 „Šturmovik“. Během války byly požadavky na Il-2 často měněny, takže měly výrobny potíže s novými a novými vylepšeními, jako například geometrie křídel, výstroj a výzbroj, materiály použité na stavbu, či počet členů osádky. Ke konci války se zaměření šturmoviku větvilo na „louskače tanků“ se dvěma 37 mm kanony NS-37, čistě proti pozemním cílům; a také odlehčeného těžkého stihače, útočícího na nepřátelské bombardéry. Bylo dokonce zaznamenáno několik úspěchů vůči německým stihačům, kteří vlétli do bojového kruhu šturmoviků. Klasická CAS (Close Air Support = blízká vzdušná podpora) však přinášela díky ohni bojů i lehkých zbraní a nedostatku pancéřování nejen na sedadle střelce nevídané ztráty. Navíc bylo potřeba spojit obě výhody „louskače tanků“ a těžkého stihače. Po všech změnách již bylo zřejmé, že je Il-2 na konci svých výkonových možností. Něco muselo být změněno. V roce 1943 proto vyhlašuje velení sovětského letectva soutěž na stavbu nového bitevníku. Do ní vstoupili klasičtí konstruktéři – Suchoj a Iljušin.

Sergej Vladimirovič Iljušin

Nyní zpět k Iljušinu. Jak již bylo zmíněno, Il-2 se vyznačoval mimo jiné také dobrými vlastnostmi v boji s nepřátelskými letadly, a to především s transportéry Junkers Ju-52, bitevníky Ju-87 Štuka, ale i se středními bombardéry Heinkel He-111. To si vedení konstrukční kanceláře uvědomovalo, a počalo proto stavět jednomístný odlehčený Il-2 s předpokládaným použitím v malých a středních výškách. Tento stroj měl být označen Il-2I. Iljušin již nějaké zkušenosti s konstrukcí stihacích letounů měl, díky svému celokovovému dolnoplošníku CKB-32, jehož motor byl v úpravě později použit ve slavném šturmoviku. Konstrukční kancelář tedy využila svých předchozích zkušeností ke stavbě výkonnější jednomístné verze Il-2, poháněné Mikulinem AM-38P se silnějším potahem. Výzbroj sestávala nadále ze dvou 23 mm kanonů VJa s pouhými 150 náboji na hlaveň, avšak bez žádných kulometů ŠKAS. Pod křídly se nyní nacházely jen dva závěsníky pro dvě pumy, a to maximálně o hmotnosti 250 kg. Při testech Il-2I doplatil na nepečlivou povrchovou úpravu, díky které nedosáhl ani vypočítané rychlosti, ani akrobatických požadavků. Naměřeno bylo pouze 415 km/h ve výšce 1300 metrů (místo požadovaných 550 km/h). I to stačilo na stíhání bombardérů Štuka a „He-111“, nikoliv však na rychlejší bombardéry, například Dornier Do-217. Prototyp proto nebyl přijat.

Vývoj však nadále pokračoval a z fabrik Iljušinu vyjíždí první Il-1. Byl daleko více optimalizován pro stíhání, než jeho předchůdce. K dosažení vyšší rychlosti byl použit motor AM-42 o výkonu celých 2 000 koňských sil (ve stejném čase, kdy ho namontovali i u Suchoje). Rozsáhle byla také přepracována aerodynamika: mimo mnoha rozsáhlých změn v trupu, které nebudu jmenovat, byl vstup vzduchu chlazení oleje a vody zmenšen a přestěhován do kořenů křídel. Jeho vývod se nacházel na spodní straně nosných ploch a dal se regulovat plechovou příklopkou. Jednoduchá podvozková kola, rotovatelná do 86°, se nyní zatahovala do vybrání ve křídlech i s ostruhou. To vše významně přispělo ke snížení odporu. „Jednička“ byla vyzbrojena stejně jako Il-2I. Při prvním vzletu dosáhl s testovacím pilotem, V. K. Kokkinakim maximální rychlosti 580 km/h – skvělý výkon na první let! Z výsledku vzešel Il-1 celkově velmi dobře, do 4 000 metrů se byl schopen potýkat i s některými německými stihači. V roce 1944 však již obrněný stihač díky dezolátnímu stavu Luftwaffe zapotřebí nebyl, a tak nezískal Iljušin zakázku ani tentokrát.

Ani to však ruského konstruktéra nezastavilo a začala vznikat víceúčelová varianta Il-1 se stejným označením, jako její jednomístný „kolega“. Měla být schopna jak CAS, tak klasického AC s větším důrazem na blízkou vzdušnou podporu, nežli byl kladen na jeho předchůdce. Proto kombinovala výhody „dvojky šturmoviku“ i „jedničky“. Osádka se skládala ze dvou mužů: pilota a palubního střelce (jako v Il-2). Zcela bylo přepracováno pancéřování: 4–8 mm silné, nejsilnější pod motorem, kde bylo největší riziko zásahu, průstřelu a poškození. Plát nad motorem v boji nikdy probit nebyl, takže byl zcela odstraněn. Podobně skončily také pláty na bocích kabiny. Čelní sklo bylo vyrobeno z 64 mm tlustého skla. Opancéřovaná byla také střecha kokpitu, rámy prosklení v kabině a přepážka mezi prostorem pilota a palubního střelce. Palivová nádrž, dříve umístěná mezi kokpity, byla přesunuta pod obě kabiny. Uvolnila tak prostor pro přepážku o síle 2 ⨯ 8mm v rozestupu 15 mm, zvedla a zkrátila kokpit, čímž umožnila lepší rozhled a posunula těžiště níže, na osu letounu, takže zvýšila ovladatelnost i obratnost po podélné ose. Uspořená hmotnost byla využita naopak ke zvýšení tloušťky pancíře spodní a bočních částí motoru, kde bylo riziko zásahu největší. Zepředu nebylo třeba letoun chránit, jelikož se nikdo neodvážil postavit se jeho dvěma dopředu střílejícím konzolově zavěšeným kulometům ŠKAS – 7,62mm se 750 náboji na hlaveň a dvěma autokanonům VJa – 23mm, 150 nábojů na hlaveň. Někdy byly místo VJa montovány „mocné“ velkorážní kanony NS-37 – 37mm, stejně jako v „louskači tanků“. Zadní polosféru navíc oproti jednomístnému Il-1, u tohoto dvojmístného pokrýval palubní střelec ve stanovišti BU-8/9 disponující hruborážovým kulometem UBT ráže 12,7mm se 150 náboji (tento kulomet nebyl zdaleka jen obranný – po nálet jej střelci často používali k „doražení“ nepřátel). Střelec mohl horizontálně mířit v odměrném perimetru 100° (45° zprava a 55° zleva) s náměrem 50° nahoru a 18° dolů. Vzadu také „dřímala“ kazeta deseti branných padáčkových granátů AG-2 (na principu protiletadlových kanonů – vypálený granát byl padáčkem zabrzděn, takže si „počkal“ na nepřítele za ocasem Il-1 a v určitém čase vybuchl, přičemž do dráhy vetřelce vmetal množství šrapnelů). V trupu se nacházely dvě pumovnice schopné nést až 400 kg nákladu. Sověti však také často používali tzv. přetížení – letoun s daným nákladem nemohl příliš manévrovat. V této konfiguraci mohl Il-10 unést až 600 kg a to za to stálo! Pumy mohly být použity buď protipěchotní A0-2,5-2 s fragmentačním účinkem o váze 2 kg v počtu 182 (maximálně 200), anebo protitankové PTAB-2,5-1,5 kategorie HEAT (vysoce explozivní) v počtu 144 kusů. Přestože k tomu na rozdíl od Il-2 nebyl původně určen, nesl Il-10 také často čtyři neřízené rakety RS-82, nebo RS-132, které byly samostatně (ne v raketnici) uchyceny na posuvných pylonech pod křídly, jako je tomu ostatně u většiny druhoválečných letadel. Přistávací kolo bylo určeno i pro přistávání na nezpevněných plochách a dalo se otočit až do 86° (všechny parametry vidíte přehledně zapsané v tabulce, zcela nahoře). V důsledku nedostupnosti Mikulinů AM-42 byly první dva prototypy, vyrobené v Iljušinově závodě č. 18, vybaveny pouze motory AM-38, rozměrově, nikoliv však výkonově stejnými s „dvaačtyřicítkami“. I takto handicapované stroje však stále byly schopny svůj „druh“ reprezentovat, a proto byly vedoucím výroby, V. N. Bugajskim 15. 2. 1944 odeslány k testům do Moskvy.

Po konečném namontování novějšího motoru byl nový šturmovik přeznačen na Iljušin Il-10. Ten byl zalétnut 18. 4. 1944 testovacím pilotem V. K. Kokkinakim. Jak tovární, tak státní zkoušky proběhly velmi úspěšně. Ve výšce 2800 metrů dosahoval maximální rychlosti 551 km/h (o 150 km/h více, než u „starého“ šturmovika). V malých a středních výškách, a to do 2 000 metrů byl plně schopen se vyrovnat nejnovějším nepřátelským stihačům – Messerschmitt Bf 109G-2 a Focke-Wulf FW-190 A-4. To bylo také prokázáno soubojem se speciálním testovacím stihačem La-5FN. Celkově vyšel Il-10 z testů jako obratný a rychlý perspektivní letoun schopný vézt útoky na pozemní cíle stejně dobře jako i aktivní vzdušný boj.

Iljušin Il-10

Současně s vývojovou linií Il-10 se také v rámci soutěže rozběhly práce na stroji vycházejícím z „dvojkového“ šturmoviku, letounu Il-8. Tento stroj měl mít nosnost až 1 000 kg, být těžce pancéřovaný a počítalo se u něj opět s kapalinou chlazeným AM-42. Oproti „desítce“ vycházel daleko více z Il-2. Pancéřování letounu bylo prodlouženo až ke kokpitu střelce a celkově zesíleno. Výzbroj sestávala ze dvou ŠKAS (1500 nábojů/hlaveň) a dvou VJa (300 nábojů/hlaveň). Počítalo se i s možností zamontování dvou NS-37 místo VJa. Ve zvětšeném centroplánu se nacházely čtyři pumovnice. Mimo nich a jejich dvířek bylo také možno pumy zavěsit na čtyři závěsníky pod křídly. Obvykle náklad vážil 600 kg, s přetížením to už byla avizovaná tuna. Již při továrních testech se projevila jeho skvělá ovladatelnost, přesto o jaký masivní „kus oceli“ (470 km/h). Díky nespolehlivým Mikulinům však byl letoun předán ke státním zkouškám až v únoru 1944. V té době však již byl výkonově předstižen Il-10. Závod vyrábějící Il-8 proto pokračoval s modernizací svého stroje.

Vstupy vzduchu chladícího ústrojí byly přesunuty z kapoty motoru do kořenů křídel, byl upraven tvar pancéřování a třílistou vrtuli nahradila čtyřlistá. Ve výzbroji byly VJa nahrazeny NS-23 a střelec disponoval kanonem UB-20. Na vnější závěsníky bylo možno zavěsit i pumy o hmotnosti 500 kg. Nová Il-8 měla pro změnu problémy s vrtulí. Osvědčila se u ní až čtyřlistá Zdaňov AV-L-22B. Kokkinaki hodnotil let s novým letadlem kladně. Při státních zkouškách byla naměřena rychlost 502 km/h a zaznamenána skvělá obratnost při dobré stabilitě. Il-10 však byl, díky obětování mnoha parametrů, lehčí, rychlejší, obratnější a měl proto lepší takticko-technické vlastnosti. Sovětské velení se rozhodlo Il-8 nevyrábět.

Těžší bitevník, Iljušin Il-8

Po srovnávacích testech se ukázalo, že ze jmenovaných letounů, respektive jejich vývojových linií je na tom zdaleka nejlépe Il-10, který v tomto článku budeme dále probírat. V říjnu 1944 byl přijat do sériové výroby a hned z linek putoval na frontu. Do konce války bylo vyrobeno přes 3500 strojů. Po jejím skončení však statečně sloužily dále, a proto je bylo třeba pravidelně modernizovat a občas i modifikovat:

V roce 1944 se také rozběhly práce na rychlejším šturmoviku. Letoun Il-16 byl projektován pro nový kapalinou chlazený Mikulin AM-43HV o výkonu 2300 koňských sil. Byl celkově velmi podobný Il-10, ale menší rozměry a hmotnost v kombinaci s výkonným motorem mu udělovaly vypočítanou maximální rychlost 625 km/h. Pancéřování bylo takřka totožné, vyjma ztenčených boků a krytu motoru. Výzbroj už byla od šturmoviku více odlišná – dva kulomety ŠKAS (1400 nábojů/hlaveň) doplněné dvěma kanony NS-23 (280 nábojů/hlaveň). Ocas letounu chránil, mimo obvyklé obranné kazety, také „dvacetimilimetrák“ UB-20 se 150 náboji. Pumová zátěž dosahovala 400 kg, s přetížením až 500. Při testech se ukázalo, že naděje vkládané do rychlého, obratného a efektivnějšího šturmoviku vyšly nazmar. Největší potíže zapříčinila podélná labilita plynoucí z předimenzovaného motoru. Pro tyto potíže byly práce na letounu v roce 1946 úplně zastaveny.

V poválečné době začal být Il-10 stejně jako Il-2 modernizován: díky vyzbrojování aktu NATO novými tanky a obrněnci bylo třeba také vybavit letoun odpovídající výzbrojí. Byly proto zcela odstraněny kulomety ŠKAS a výzbroj nově sestávala ze čtyř moderních autokanonů NS-23 ráže 23mm, vhodných pro ničení jak pozemních, tak vzdušných cílů. I přes náklad 150 nábojů na hlaveň (oproti 150 u VJa) byly nové kanony lehčí, nežli staré. Navíc umožňovaly, díky 1,6 krát nižšímu zpětnému rázu, vyšší přesnost, menší rozptyl palby a také pramalý dopad na drak letounu. Nabití obou starších VJa trvalo 30 minut, zatímco nabití všech čtyř „dvacet trojek“ zabralo zbrojířům pouhých 20 minut. Zadní střelec seděl ve stanovišti VU-9M spolu s novým 20 mm kanonem BTN-20E, se kterým mimo obrany také často „kropil“ pozemní cíle za letadlem po vybrání letu. Kdyby však ani modernizovaná hlavňová výzbroj nestačila, měl letoun v arsenálu ještě výzbroj pumovou a raketovou. Pro případ střetu s těžkými tanky byl vybaven výše zmíněnými explozivními pumami PTAB. Do konce války (srpen 1945 na Tichomořské frontě) bylo vyrobeno na 3500 kusů letounu. Koncem války však, jak by se nemuselo zdát, éra Il-10 teprve začíná!

Od roku 1950 z linek sjíždí první modernizované Il-10M. Cílem rozsáhlé „aktualizace“ bylo celkově přizpůsobit letoun podmínkám tamního novodobého válčiště. Hlavní aerodynamickou změnou bylo nahrazení charakteristického mírného vzepětí křídel do „W“. Nová křídla byla rovná, robustnější a s hranatými zakončeními. Nové zkrácené přistávací klapky měly větší úhel otevření, a proto i stejnou účinnost při úspoře hmotnosti. Délka trupu se zvětšila o 750 mm. Zvětšení plochy kormidel (VOP a SOP) přineslo lepší ovladatelnost, ale i větší vztlak, tak potřebný při startu a přistání. Aerodynamiku obou letounů můžete porovnat na obrázku níže. Řízení výškovek bylo zdvojeno (možnost ovládat každou VOP zvlášť). Pilotní kabina nyní disponovala mimo nových palubních systémů také některými novými zařízeními, jako automatický radiokompas ARK-5 a radiostanice RSIU-3. Také výzbroj nezůstala nezasažena změnami: kanony NS-23 byly nahrazeny čtyřmi vysokokadenčními NR-23 stejné ráže a se stejnou zásobou munice (23mm, 150 nábojů/hlaveň). Na vnější části křídel byly přidány závěsníky pro dvě pumy do hmotnosti 250 kg, či dvě 300 l přídavné palivové nádrže. Stanoviště zadního střelce bylo elektrifikováno, což jednak šetřilo střelce samotného a také významně zkrátilo dobu přetáčení. Zvýšená hmotnost si vyžádala také větší pojezdová kola. Roku 1951 letoun poprvé vzlétl k nebi. Hlavním závěrem byla jeho nesmírná stabilita kolem všech tří os a dobrá ovladatelnost přes razantní nárůst hmotnost. Tato verze se vyráběla od roku 1951 do roku 1954.

Nákres Il-10 Nákres modernizovaného Il-10M

Dva roky po skončení testů prototypu Il-8 začíná Iljušin vyvíjet posledního přímého nástupce slavného šturmoviku dvě, linii končící u netradičního Il-20. Na konci války začal být vyvíjen experimentální letoun TŠ. Měl to být těžký pancéřovaný CAS letoun. Jedním z hlavních bodů této větve byl výhled z kabiny: přes časovací zařízení VMŠ-2 a periskop PŠ se bez jasného vizuálního kontaktu ze šturmoviku shazovaly pumy špatně. Vše tak dosti záleželo na pilotových zkušenostech a intuici. Aby tyto nedostatky eliminoval, posunul Iljušin kabinu nového letounu výrazně ke přídi. Zabrala však místo motoru (Mikulin AM-38), který tedy byl umístěn až za kokpitem a vrtuli poháněl pomocí dlouhé osy náhonu. To umožňovalo pilotovi velmi dobrý rozhled, a to až 24° dolů. Všechna výzbroj se nacházela ještě před kabinou, v přídi: dva kulomety ŠKAS ráže 7,62mm, dva rychlopalné kanony ŠVAK ráže 20mm a jeden velkorážní NS-37 ráže 37mm v rozměrné gondole vrtule. Pumy byly umístěny v pumovnicích v centroplánu. To vše mělo stačit ke zničení jakéhokoliv tehdejšího obrněnce. Sám TŠ byl chráněn pravoúhlým pancéřováním: na jedné straně bylo snadné na výrobu a údržbu, na straně druhé však nemohlo být těsně spojeno s potahem letounu, což zapříčiňovalo vnikání vody, rezivění, ale také zhoršenou kvalitu při pokusu o penetraci. Palivová nádrž byla umístěna až za kabinou a chladicí systémy pod ní. TŠ zůstal pouze ve stádiu prototypu.

V roce 1947 vzniká nástupce TŠ, pojmenovaný Il-20 (zbývající čísla byla ponechána pro případné stihače). Byl to dvoumístný dolnoplošník s lichoběžníkovým křídlem, jehož kuriózní tvary spojené se skvělým výhledem nemají ve světě obdoby. Pilotova kabina byla tentokrát umístěna ještě více dopředu, čímž pilotovi poskytovala fantastický rozhled – až 37° dolů pod obzor! Palivová nádrž byla umístěna mezi kokpity pilota a střelce. Ten měl k dispozici dálkově ovládanou hydraulickou věž, která byla šikmo pod ním a on tak mohl mít lepší výhled. V ní byl kanon ráže 23mm s omezovačem, takže si nemohl zasáhnout své vlastní ocasní plochy. Druhá varianta byl opět dálkově ovládaný kanon, avšak umístěný až za kormidly. Mimo to byla „dvacítka“ vyzbrojena čtyřmi kanony NS-23 s 225 náboji na hlaveň. Ty byly uloženy ve křídlech a na lafetách měly sklon 22°, takže střílely mírně šikmo dolů. To bylo doplněno nákladem pum o hmotnosti 1190 kg v pumovnicích a dalších dvou pum do 500 kg, případně střel RS-132 na vnějších závěsnících („kam se hrabe“ Il-8). Vše bylo chráněno pancířem, který byl navrhnut ze zkušeností s letouny Il-10. Letoun byl poháněn motorem M-47 o výkonu celých 3000 koní. Ze všech těchto parametrů vyplývá spíše než těžký stihač, rychlý bombardér (v Německu tzv. Blitzbomber). Při svém testování, v říjnu roku 1948 dosáhl maximální rychlosti 515 km/h. Iljušin se však rozhodl jej ke státním zkouškám nepředat: řada defektů a postupné nahrazování pístových motorů proudovými. Je to veliká škoda už kvůli jeho podivnému geniálnímu tvaru, ale také proto, že to byl absolutní vrchol kopce, na jehož úpatí stál Il-2 Šturmovik!

Il-20 neměl na světě obdoby

Po skončení války byly díky vojenské byrokracii a nezájmu národů o vlastní historii všechny letouny sešrotovány. Až později, v sedmdesátých letech byly nalezeny dva exempláře slavného letounu – jeden v nepřístupném horském terénu a druhý na dně jezera. Oba byly ještě s třetím, později nalezeným v Norsku, zrestaurovány a nyní se nachází v muzeích v České republice (Praha – Kbely), Polsku a Norsku. Toto zcela neohleduplné jednání však nemůžeme přisuzovat jen SSSR. Jako druhý největší producent tohoto letounu, respektive jeho derivace (Avia B-33), na tom máme lví podíl. V budoucnu se musíme zachovat prozřetelněji ke každému drahocennému kousku naší historie, ať slavné, či stinné. Nesmíme dopustit, abychom si ničili vlastní historii a tradice znovu, aby se něco podobného opakovalo – žádná Il-10 v obrovském Rusku nezůstala!

Citace zde

Top