Supermarine Spitfire

Jiří Fiala

 

Typ: Stíhací letoun (Supermarine Spitfire Mk. VB)
Posádka: 1
Pohon: Rolls-Royce Merlin 45
Výkon: 1074kW
Délka: 9,12m
Rozpětí křídel: 11,23m
Výška: 3,48m
Hmotnost: Minimální 2313kg
Maximální 3078kg
Maximální rychlost: 602km/h
Výzbroj: 2 kanony ráže 20mm, 4 kulomety ráže 7,7mm

 

Spitfire Mk. XVI

Pravděpodobně nejznámější letadlo druhé světové války. Konstruktérem Spitfiru byl Reginald Joseph Mitchell, který se kvůli rakovině nasazení letadla nedočkal.

Zařazen do služby byl roku 1938. První letouny Spitfire byly neozbrojené a sloužily jako fotoprůzkumné letouny. Vyřazen byl až roku 1954. Byl to první celokovový stíhací letoun vyráběný v Británii. Dolnoplošník Supermarine Spitfire se zatahovacím úzkorozchodným podvozkem a čtyřlistou vrtulí byl nástupce staršího letounu Hawker Hurricane. Typická tenká křídla a areodinamické tvary umožnily tomuto letounu dosahovat vysoké rychlosti. Stal se legendou bitvy o Británii. Nejčastěji byl nasazován v Evropě, ale později i v Tichém oceánu. Protože Hawker Hurricane byl dobrý proti nepřátelským bombardérům, tak stíhačky Spitfire zaměstnaly nepřátelské stíhací letouny a Hurricany mohly ničit nepřátelské bombardéry. Spojenci byli zaskočeni, že ani Spitfire v souboji nevymanévruje japonská Zera.

Existovala také námořní verze Spitfiru – Supermarine Seafire, určená pro startování z letadlových lodí která měla sklápěcí křídla a na spodní straně trupu záchytný hák, který pomáhal brzdit při přistávání na letadlové lodi. Vyrobeno více než 2500 letounů. Protože potřeba Spitfirů u RAF byla důležitější, tak první palubní Spitfire (Upravený Mk. VB) vzlétl až 7. ledna 1942. Začátkem roku, kdy v Norsku Spojenci ztratili veškerá letiště, přišli spojenci s nápadem přebudovat Seafire na plovákový stíhací letoun. Pár těchto strojů bylo postaveno, ale tyto stroje nebyly nasazeny ve službě. K vyřazení Seafire ze služby došlo v roce 1952. Ještě se ale stihl zůčastnit války v Koreji.

Dodnes fungující Supermarine Seafire se složenými křídly pro snažší uskladnění na letadlových lodích

Mimo RAF sloužily tyto letouny například v Kanadském letectvu (Royal Canadian Air Force), Australském letectvu (Royal Australian Air Force), Jihoafrickém (South African Air Force) a Novozélandském letectvu (Royal New Zealand Air Force). Několik letadel také sloužilo v Americkém letectvu (United States Army Air Force). Supermarine Spitfire používaly i některé jednotky cizích zemí které spadaly pod RAF: byli to například Francouzi, Norové, Belgičané, Poláci a Čechoslováci. Sloužily i v řadách SSSR, v rámci Smlouvy o půjčce a pronájmu. Kromě druhé světové války se Spitfire zúčastnil řecké občanské války a izraelské války za nezávislost.

Spitfire Mk. IX v jižní Anglii, s invazními pruhy pro rok 1944

Výzbroj Spitfiru většinou tvořily kulomety Browning ráže 7,7mm, nebo kanony Hispano ráže 20mm. První letouny Spitfire s kanony byly označovány jako typ IB. Motor nejčastěji Rolls-Royce Merlin 66, později Griffon. Pozdější verze mohly nést až 454kg bomb, nebo přídavnou nádrž. Celkově bylo vyrobeno 20 351 Spitfirů, které dohromady stály asi 256 500 000 liber.

První prototyp byl objednán koncem roku 1934 s motorem Rolls-Royce PV12, který byl chlazen etylénglykonem. V dalším roce byl vyzbrojen osmi 7,7 mm kulomety. Poprvé vzlétl 5. března 1936, a bylo mu dáno jméno Spitfire. První sériově vyráběný letoun vzlétl 14. května 1938. Výroba Spitfirů Mk. I dosáhla 1567 letounů. V roce 1940 byly na třiceti letadlech vyměněny čtyři kulomety za dva kanony a tyto letouny byly označeny jako Spitfire Mk. IB. V červnu roku 1940 byl Spitfire mk.I nahrazen Spitfire Mk. II čítající 751 letounů Mk. IIA a 170 letounů Mk. IIB. Prototyp Spitfiru Mk. V vzlétl v prosinci 1940. Vyrobeno bylo 6487 letounů a asi 150 letounů starších verzí bylo přestavěno na verzi Mk. V. Z toho 94 letounů Mk. VA (osm 7,7mm kulometů), 3911 letounů verze Mk. VB (dva 20mm kanony a čtyři 7,7mm kulomety), 2467 letounů Mk.VC (čtyři 20mm kanony) a 15 průzkumných letounů. Bojové nasazení Spitfiru Mk. VB začalo roku 1941. Mnohým letounům byla „seříznuta“ křídla pro lepší manévrovatelnost v nižších výškách. Spitfirů Mk. VI s motorem Merlin 45, se zvětšeným rozpětím křídel a s přetlakovou kabinou bylp vyrobeno asi 1000 kusů. Když byla zahájena výroba verze IX s motorem Merlin 60, připravovaly se upravené verze na základě základního Spitfiru. Tímto vznikl výškový letoun Supermarine Spitfire Mk. VII a univerzální stíhač Supermarine Spitfire Mk.VIII. Tyto typy byly téměř stejné, kromě přetlakové kabiny u Mk. VII. Jako u většiny letounů Spitfire byly typy s kulomety, kanony a kulomety, a typy pouze s kanony. Když byla zahájena výroba typu IX, vzrostl u letounu bojový dostup o 3050 metrů a byla zvýšena rychlost o celých 113 km/h. Bylo vyrobeno 5968 letounů Spitfire typu Mk. IX. Prototyp verze Mk. XII měl šest 20mm kanonů, motor Griffon III nebo IV a měl čtyřlistou vrtuli. Verze Mk. XII byla vyrobena jen asi stokrát. U verze Mk. XVI byla nahrazena směrovka, byl snížen hřbet trupu a u verze Spitfire Mk. XVIE byly 4 kulomety ráže 7,7mm nahrazeny 2 kulomety ráže 12,7mm. Verze Supermarine Spitfire Mk. VIII měla větší směrovku, delší trup a posílená křídla. Po válce sloužil převážně na Dálném východě.

Tento už tak slavný letoun si svou slávu vzkutku zaslouží!

Spitfire letící nad Anglií

Citace zde

Top