Georgij Konstantinovič Žukov

Mikuláš Hampl

 

Georgij Konstantinovič Žukov, narozen 1. prosince 1896 ve vesničce Strelkovka byl jedním z nejslavnějších sovětských politiků, osobností, ale hlavně vojevůdcem. Je považován za jednoho z nejlepších sovětských velitelů druhé světové války. Vždy byl znám jako tvrdý velitel.

Vyučil se kožešníkem a roku 1915 byl povolán do carské armády jako vojín jezdeckého pluku. V 1. světové válce byl celkem dvakrát vyznamenán Křížem sv. Jiří a povýšen na četaře. Po Říjnové revoluci a nástupu Bolševiků k moci bojoval v Rudé armádě. V březnu roku 1921 vstoupil do ruské Bolševické strany (KSSS). Od roku 1917 bojoval v Ruské občanské válce a obdržel za to Řád rudého praporu za potlačení povstání rolníků. Žukov, jako ideální příklad ruského vojáka se poté stal velitelem pluku. Ve 30. letech působil ve velitelství jezdecké brigády. V letech 1931-1933 pracoval i v Generálním štábu Rudé armády. Od roku 1933 velel jezdecké divizi, a za vynikající výsledky tohoto útvaru obdržel obdržel se dvouročním zpožděním Leninův Řád. Od roku 1935 působil nejprve ve funkci velitele jezdeckého sboru a posléze jako zástupce velitele jízdy Běloruského vojenského okruhu. V letech 1939-1940, již po zahájení druhé světové války a před vstupem Sovětského svazu do ní, vedl Žukov na Dálném východě své vojáky 1. sovětsko-mongolské armádní skupiny k potlačení nepokojů na hranicích s Mongolskem, které nakonec vyústily ve válku s Japonskem. Žukov se však prosadil i poti přesile v bitvě u městečka Chalchyn Golu.

Nyní se vrátíme na začátek války, do roku 1939, kdy francouzská agentura Havas publikovala přepis údajného Stalinova projevu z 19. srpna, ve kterém Stalin zdůvodňoval spojenectví s nacistickým Německem jako prostředek, jak vyvolat válku „Která by měla pokračovat co nejdéle, aby se bojující strany vyčerpaly.“ Stalin na tuto zprávu zareagoval (což u něj nebylo zvykem) tak, že ji označil za zcela lživý výmysl splácaný v šantánové kavárně a dodal, že tato neprofesionální společnost nemůže popřít, že ve skutečnosti Francie a Anglie zaútočila na Německo. Ať už se však zpráva agentury Havas zakládala na čemkoliv, daleko od pravdy být nemohla. Dokládá to deník generálního tajemníka Kominterny Georgiho Dmitrova, se kterým Stalin 7. září 1939 projednával direktiva komunistickým stranám v Evropě. Důvody k uzavření sovětsko-německého paktu Stalin okomentoval slovy: „Válka se vede mezi dvěma skupinami kapitalistických států o rozdělení světa. My nejsme proti, když se vzájemně pěkně porvou a oslabí. Není špatné, když bude německýma rukama podlomeno postavení nejbohatších kapitalistických zemí. Hitler, aniž by o tom věděl a sám si to přál podkopává kapitalistický systém. My můžeme manévrovat a štvát jednu zemi proti druhé, aby se více porvaly. Pakt o neútočení pomáhá jistým způsobem Německu. V následující chvíli postrčíme zase druhou stranu.“ (citace převzata z Extra Válka: II. světová. Bomby na Kavkaz: Stalin o sovětsko-německém paktu.) Tímto Stalin celý spor uzavřel.

Nyní zpět k Žukovovi. V lednu roku 1941 byl jmenován zástupcem náčelníka Generálního štábu Rudé armády a veltelem a převelen ke svým druhům, ještě nic netušícím o nadcházejícím nacistickém útoku na jejich vlast. O svých pochybách v souvislosti s německým spojenectvím přitom informoval Stalina právě Žukov. Stalin poté pověřil Žukova, aby spolu s maršálem Timošenkem naplánovali ochranná opatření.

Žukov, v Moskvě, počátek války

Jejich pochyby se naplnily 22. června 1941, kdy bylo Rusko napadeno vojsky nacistického Německa. Žukov byl proto ihned odeslán k Jihozápadnímu frontu, kde zorganizoval první sovětský protiútok proti útočníkům z německé skupiny armád Jih, vedené generálem,(později polním maršálem) Friedrichem von Paulusem. Od toho dne sloužil až do konce války ve velení nespočetné Rudé armády. 30. července 1941 byl ustanoven velitelem Záložního frontu. V srpnu z tohoto postu zorganizoval několik statečných, avšak téměř sebevražedných protiútoků s cílem dobytí města Jelňa, poblíž Smolenska. To se však vyplatilo a Jelňa byla 6. září obsazena. Od 9. září organizoval obranu otřeseného Leningradu, na nějž útočila nacistická armádní skupina Sever. V říjnu byl převelen na Západní front, který měl za úkol bránit samotné srdce impéria – Moskvu. Okamžitě obnovil souvislou obranu, která byla v předešlých dnech zcela ozvrácena obklíčením sovětských vojsk u města Vjazma. Nařídil též popravy dezertérů a zbabělců, následujíce Stalinova pokynu nařizujícího přísný zákaz ústupu byť jen o krok. Mimo to tento schopný generál řídil přesun mobilizovaných jednotek z Dálného Východu. Při protiútoku 5. prosince 1941 zahnali Žukovovi Rudoarmějci německé jednotky armádní skupiny Střed o 125-150 kilometrů na západ od Moskvy, čímž ji postavili mimo nebezpečí bezprostředního protiútoku.

Situace na východní frontě v roce 1941

Roku 1942 byl jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu (Stalina) a prvním náměstkem lidového komisaře obrany. Společně s A. Vasilevským řídil činnost Jihozápadního frontu během bitvy u Stalingradu, kde se začátkem září neúspěšně pokusil zaútočit na levé křídlo 6. armády a probojovat se ze severu do města. Později se také podílel na plánování operace Uran – ruského protiútoku proti Němcům. Ještě ten rok velel Kalininskému frontu (dnes ruská enkláva na pobřeží Baltu), kde uskutečnil neúspěnou operaci Mars, která za cenu ztrát docílila pouze zdržení nepřátelských vojsk. V lednu 1943 zorganizoval operaci Jiskra, při které se mu povedlo částečně prorazit blokádu Leningradu. Díky tomu byl povýšen do hodnosti maršála SSSR. Následně řídil průběh bojů v Kurském oblouku, a na ně navazující operace. Dohlížel také nad osvobozováním Ukrajiny. Mimo to se zasloužil naplánováním největší sovětské ofenzivy 2. světové války – operace Bagration, kterou uskutečnil v létě 1944. Tím se dostáváme na konec války, kdy naplánoval a provedl Viselsko-Oderskou operaci. Dále, dne 2. května 1945 obsadil hlavní město Třetí říše – Berlín. S maršálem Ivanem Šťepanovičem Koněvem dne 8. května 1945, jakožto pověřený zástupce Vrchního velitele Rudé armády, Josifa Visarionoviče Stalina, přijal německou kapitulaci.

Situace na východní frontě v roce 1943 Situace na východní frontě na konci války, v roce 1945

Po 2. světové válce se stal prvním vrchním velitelem sovětské skupiny vojsk během poválečné okupace Německa. Poté jej Stalin jmenoval vrchním velitelem pozemních vojsk. Brzy na to se však začal jeho popularity obávat a proto jej v roce 1946 sesadil do funkce velitele Oděsského vojenského okruhu. Po Stalinově smrti se stal náměstkem ministra obrany. V roce 1954 velel tajným ruským testům vodíkové bomby. Roku 1955 se stal ministrem obrany SSSR a za podpory Nikity Chruščova, v červnu 1957 na čtyři měsíce i členem ústředního výboru KSSS. Chruščov se však také začal obávat Žukovovy moci, takže dospěl k názoru, že bude nejlepší jej vyloučit ze strany a omezit ho domácím vězením. Po Chruščovově sesazení roku 1964 se Žukov nakrátko objevil na veřejnosti, ale domácí vězení mu zrušeno nebylo, pravděpodobně ze stejného důvaodu, jaký měli Chruščov se Stalinem. Pro udržení kontaktu se světem proto alespoň při nejmenším přispíval do časopisů a napsal několik knih, jmenovitě Vzpomínky a úvahy (trojdílná životopisná publikace). Zemřel dne 18. června 1974 v Moskvě. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami u Kremelské zdi.

Žukovův náhrobek u Kremlské zdi

Byla po něm pojmenována Vojenská velitelská akademie protivzdušné obrany v Kalininu. V roce 1966 byl vytvořen řád Georgije Konstantinoviče Žukova.

Citace zde

Top