Bismarck

Mikuláš Hampl

 

Bismarck – až mytická bitevní loď pojmenována po „železném kancléři“ měla Hitlerovi přinést slávu a dovést árijské Německo k dalšímu triumfu. Pokud však zakročí téměř celé Královské loďstvo, žádná síla není dost velká, aby mu obstála – ani bitevní loď Bismarck!

Třída: Bismarck
Šířka: 36 m
Délka: 250,5 m
Ponor: 9,3 m standardní, 10,2 m maximální
Posádka: 103 důstojníků, 962 řadových vojáků
Dosah: 8 870 nmi (16 430km) při 19 uzlech (35 km/h)
Výtlak: 41 700 t standardní, 50 300 t maximální
Výkon: 150 170 koní (11,98 MW)
Pohon: 12 kotlů Wagner na přehřátou páru, 3 převodované turbíny Brown, 3 trojlisté lodní šrouby (průměr 4,7m)
Rychlost: 30,01 uzlů (55,8 km/h)
Výzbroj: 8 ⨯ 380mm SK C/34 (4⨯2), 12 ⨯ 150mm (6⨯2), 16 ⨯ 105mm SK C/33 (8⨯2), 16 ⨯ 37mm SK C/30 (8⨯2), 12 ⨯ 20mm FlaK 30 (12⨯1)
Pancéřování: Boky: 145 – 320mm
Pancéřovaná paluba: 80 – 120mm
Hlavní paluba: 50mm
Přepážky: 220mm
Věže: 130 – 360mm
Barbety: 342mm
Řídící věž: 360mm
Počet letadel: 4 ⨯ Arado Ar 196 startovaná z oboustranného katapultu

Celé to začalo dne 28. července 1919, kdy Německo na Versaillské mírové konferenci podepsalo smlouvu, která měla spojeneckým mocnostem zajistit ochranu před další válečnou agresí. Z kdysi hrdé Hochseeflotte tak zbyla jen zubožená zastaralá plavidla. Mnoho jich po první světové válce zůstalo ve Scapa Flow, základně budoucí britské Home Fleet. Když bylo jasné, že se domů již nevrátí, nechal je viceadmirál Ludwig von Reuter potopit jejich vlastními posádkami. Od té doby směli Němci vlastnit jen šest predreadnoughtů tříd Braunschweig, nebo Deutschland (další dvě lodě, jako zdroj náhradních dílů), šest lehkých křižníků (opět dva v rezervě), dvanáct torpédoborců a stejný počet torpédovek (zde po čtyřech ve skladě). Bitevní lodě a křižníky směly být nahrazeny novými až po uplynutí dvaceti let od dostavby lodí, které nahrazovaly. U lehčích plavidel platila lhůta patnáct let. Nová plavidla nesměla přesáhnout hranici výtlaku: bitevní lodě – 10 000 tun (což bylo směšné i na bitevní křižník), křižníky – 6 000 tun, torpédoborce – 800 tun a torpédovky – 200 tun. Reichsmarine omezena nízkými povolenými stavy maximálně 15 000 mužů navíc nesměla stavět ponorky a všechny již vyrobené jí byly zabaveny. Versaillská smlouva sice o letadlových lodích nehovořila, její zákaz však vyplýval z toho, že se v Německu vojenská letadla vůbec vlastnit ani vyrábět nemohla. Podobně jako zmíněné námořnictvo byly vystříhány i řady pozemních sil. Reichswehr byl omezen maximálním stavovým počtem 100 000 mužů a v jeho výzbroji se nesměly objevit ani tanky, ani jiná útočná technika. Nyní zpět k námořnictvu. Velitelem nově oslabených jednotek Hochseeflotte se stal viceadmirál von Troth. Jej nahradil v roce 1920 admirál Paul Behnke. Místo Behnkeho nastoupil o čtyři roky později viceadmirál Hanz Zenker a po jeho čtyřleté službě na tomto postu se roku 1928 na scéně objevuje budoucí velkoadmirál, ambiciózní Erik Roeder, jehož snem byly právě obrovské flotily gigantických lodí, jako je Bismarck. Roederova strategie těžkého hladinového loďstva se však neukázala být příliš správnou. Jak se mělo ukázat, samotné bitevní lodě, nebo bitevní křižníky měly pramalou šanci probojovat se zpět ke svým domovským přístavům krytým nepřátelskými hladinovými flotami, podmořskými čluny i protilodním letectvem. Prosazování Roederovy filozofie vyvrcholilo ve ztrátu bitevních křižníků Graf Spee, Scharnhorst a nakonec i bitevní lodi Bismarck. Důležitost hladinové flotily sestávající z těžkých plavidel tedy de facto spočívala pouze v její existenci samotné. Díky hrozbě, že bude nasazena proti spojencům, byly značné, především britské, síly fixovány na domovských základnách při souostroví a nemohly tak provádět operace, kde jich bylo třeba.

Erik Roeder

A tím se z politického pozadí dostáváme k samotné lodi. Její příběh začíná ve třicátých letech, kdy se poprvé od podpisu Versaillské smlouvy a Washingtonských dohod opět rozjíždí německá válečná výroba veřejně a naplno. Tlak se však po sedmnácti letech uvolňuje a Německo roku 1935 uzavírá se Spojeným královstvím zbrojní dohodu, která mu umožňuje mimo jiné stavět 35% tonáže Britských lodí (tj. 420 000 tun), bez omezení počtu bitevních lodí. Ty mohly mít maximální výtlak až 35 000 tun. To celé byl výrazný posun oproti reparačním smlouvám z konce první světové války, Němcům to však nestačilo a Bismarcka a jeho „sestru“ Tirpitz (pojmenována po ministru války – Alfredu Tirpitzovi) plánovali ještě o celých 6 700 tun těžší (v té době největší bitevní lodě světa). Měly se vyznačovat silným pancířem, vysokou rychlostí, ale hlavně mohutnou výzbrojí a byly údajně inspirovány posledními plavidly první světové války, bitevní třídou – Baden. Bismarck byl objednán pod jménem Ersatz Hannover (náhradník Hannover), jakožto náhrada za stařičký pre-dreadnought SMS Hannover. Od počátku byl projektován jakožto vlajková plavidla německé Kriegsmarine a srovnávat jej a Tirpitz s jakýmikoliv jinými plavidly druhé světové války je zbytečné, jelikož se jim v duelu nemohlo zdaleka nic vyrovnat.

Stavba začala položením kýlu 1. července roku 1936 v osvědčených hamburských loděnicích Blohm und Voss. Primární výzbroj byla tvořena celkem osmi kanony ráže 380mm umístěnými ve čtyřech dvouhlavňových věžích (od předu dozadu: Anton – A, Bruno – B, Caesar – C, Dora – D). Ty byly postaveny v superpozici, tedy zadní věž za a nad přední (viz obrázek níže). Celková hmotnost jedné salvy těchto, na svou dobu velmi silných děl, byla sedm tun a mohla být dopravena až na vzdálenost 37 kilometrů. Na vodu byla spuštěna za slavnostního doprovodu mnoha tehdejších německých vojenských špiček i samotného Führera 14. února 1939. Pokřtěna byla symbolicky Bismarckovou vnučkou – Dorothee von Löwenfeld. Pokračující úpravy přinesly například nahrazení klasické rovné přídě tzv. Atlantickou přídí (vykousnutou do půlměsíce – viz obrázek níže), která dávala lodi nižší hydrodynamický odpor a umožňovala tak dosažení vyšší rychlosti s nižším nárokem na výkon. Jeho kompletace trvala celkem osmnáct měsíců. 24. srpna 1940 byl uveden do služby a od té doby byl testován v Baltském moři (jako všechny nové německé lodě). Tehdy Vůdce určil jakožto velitele věrného Ernsta Lindemanna v hodnosti Kapitan zur See.

Atlantská příď

V té době nesl výzbroj skládající se z již zmíněných 380mm kanonů SK C/34 uspořádaných ve čtyřech dvoudělových věžích. K průzkumu byly určeny čtyři hydroplány Arado Ar 196 startující z jednoho oboustranného katapultu. K pohonu mu sloužilo dvanáct kotlů Wagner na přehřátou páru, které poháněly tři turbíny Blohm und Voss a ty roztáčely tři třílisté lodní šrouby o průměru 4,7m. Zmíněná soustava poháněná topným olejem dodávala gigantickému plavidlu také obrovský výkon. Celá soustava byla chráněna pečlivě vybraným pancířem. 80 mm na nejslabším místě pancéřované paluby se sice nemusí zdát mnoho, na pancéřování Bismarcku však byla užita osvědčená a proslavená ocel Wotan (pojmenována po starogermánském bohu války). To byla slitina převážně chromu a niklu. Dělila se na dvě základní verze, na tzv. tvrdou a měkkou Wotan. Tvrdá, Wh – Wotan hart byla použita na převážnou část nadhladinové konstrukce, tzv. horizontální pancíř .Měkká, Ww – Wotan weich tvořila většinu vodotěsných přepážek a torpédové obšívky. Mnoho autorů však opakuje omyl, že byla použita i na boční pás, což není pravda! Zde byla použita pravděpodobně kvůli škrtům pouze ocel Krupp KC.

Po testech v Baltu se mohla chlouba německého námořnictva přesunout k tomu, k čemu byla od začátku určena, k napadání i ozbrojených konvojů v Atlantiku – operace Rheinübung začíná.

Bismarck při testechUspořádání výzbroje

Podle plánu se měl Bismarck spojit s bitevními křižníky Scharnhorst a Gneisenau (někdy bývá také uváděn Prinz Eugen) v jeden bojový svaz, který měl společně vyplout a přepadat spojenecké konvoje v Atlantiku. Operace Rheinübung – „Cvičení na Rýnu“ pod velením viceadmirála Güntera Lütjense, sídlícího na Bismarcku, zatím probíhala podle plánu. 18 cisternových a zásobovacích lodí bylo již dříve v rámci operace Berlín rozmístěno po Atlantiku, aby měly zmíněné lodě snadný přístup k zásobám a palivu, které potřebovaly ke svému provozu a mohly tak více méně nepřetržitě plnit svůj úkol, totiž ekonomickou blokádu Spojeného království. Pro jistotu také nechal Lutjens rozmístit čtyři ponorky ve trase konvojů, od Halifaxu po Britské ostrovy, jakožto hlídku navádějící velké lodě přímo na možné cíle. Před samotným vyplutím byla zvýšena Bismarckova kapacita na 2 221 mužů. Tento, dá se říci, ideální průběh brzy narušily problémy, které nakonec vedly ke krachu operace.

Günter Lutjens

Bismarckovi plánovaní společníci totiž na místo setkání nikdy nedorazili: Gneisenau byl v důsledku britského bombardování brestského přístavu poškozen a Scharnhorst měl po dokončení operace Berlín problémy s hnací soustavou. Proto se do operace s Bismarckem mohl vrhnout jen těžký křižník Prinz Eugen. Lutjens při zdravém rozumu samozřejmě věděl, že dvě samostatné lodě se se silami Home fleet měřit nemohou, velkoadmirál Roeder mu však vysvětlil, že Hitler si to tak přeje, a je tudíž na to vhodná doba (při Hitlerově zmanipulování a gigantomanii lze jen těžko říct, zda lze jeho úsudek považovat za objektivní a adekvátní). Díky fixaci a rozptýlenosti britské flotily (v důsledku útoků německých ponorek) německé lodě nějakou šanci, alespoň ze začátku, měly.

Těžký křižník Prinz Eugen

Prinz Eugen vyplul z Gdyně ve 21:18, 18. 5. 1941, následovaný Bismarckem ve 2:00 následujícího dne. Obě lodě, doprovázeny torpédoborci Z10 Hans Lody, Z16 Friedrich Eckold a Z23 se setkaly až u mysu Arkona, nedaleko ostrova Rujána v Dánsku (viz mapka níže), a to v 11:25. Z místa setkání pak společně s množstvím minolovek propluly přes Kattegat a Skagerrak do norských vod.

Lokace ostrova Rujána

Kolem poledne 20. května skrze lodní rozhlas informoval viceadmirál Lutjens posádky obou lodí o účelu a plánovaném průběhu mise. Nad nimi mezitím hlídkovaly stihačky Luftwaffe (Messerschmitt Bf 109) a byla učiněna zastírací opatření. Přesto si nikdo nevšiml skupiny švédských průzkumných letadel, které se podařilo dostat přímo nad lodě a vyfotografovat je, určit přesně jejich polohou, směr a rychlost. To předaly švédskému velitelství a na místo byl poslán křižník Gotland. Po asi dvouhodinové plavbě s Gotlandem na obzoru již začínali Lutjens a Lindemann ztrácet nervy. Ne proto, že by pro ně představoval křižník nějakou hrozbu, mise tím však byla vyzrazena. A skutečně – zpráva byla předána Spojenému království. Dekodéři kódu Enigma potvrdili, že Bismarck a Prinz Eugen nedávno velení žádali o přesnější mapy. RAF se ihned rozhodlo na místo poslat dva upravené letouny Supermarine Spitfire.
Messerschmitt Bf 109 za ocasem Supermarine Spitfiru

Jak německé lodě zjistily, Britové na tento útok byli zcela nepřipraveni – v největší domovské základně ve Scapa Flow průzkumné letouny Luftwaffe zpozorovaly pouze jednu letadlovou loď, tři bitevní lodě, čtyři křižníky a menší lodě. Na večer 20. května dosáhla flotila norského pobřeží a eskorta minolovek se odpoutala. Následující den brzo ráno zachytili radisté na Prinzi Eugenu signál povolávající čtyři britské průzkumné letouny do akce nad dvěma bitevními loděmi a třemi křižníky u norského pobřeží. Pár hodin poté, v 7:00 německé lodě zachytily čtyři neidentifikované letouny, proto se rozhodli zvýšit rychlost a dostat se tak do dosahu přístavu, kam mířily. Po poledni dosáhla flotila norského města Bergen (viz obrázek níže) a zakotvila v přístavu Grimstadfjord. Tam byla loď narychlo přebarvena z Baltické kamufláže na standardní motorovou šeď, hojně používanou Němci v Atlantiku (viz schéma kamufláží níže).

Baltická kamufláž

Během své několikadenní zastávky v norském přístavu nad Bismarckem hlídkovaly letouny Bf 109 náležící Luftwaffe. Přesto se podařilo britskému důstojníkovi Michaelu Sucklingovi dostat se svým Spitfirem přímo nad velké lodě a z výšky 8 000 m je vyfotografovat (viz fotka níže). Na základě tehdy pro Brity známých informací povolal admirál John Tovey do Dánského průlivu bitevní křižník HMS Hood, chloubu britského námořnictva, HMS Prince of Wales, nově postavenou bitevní loď, a dále šest torpédoborců na jejich podporu. Zbytek Home fleet zůstával v bojové pohotovosti. Kromě toho bylo nad fjord posláno osmnáct bombardérů. Díky špatnému počasí jej však nebyly schopny dosáhnout.

Fotka Michaela Sucklinga z jeho Spitfiru

Mezitím si Bismarck v Grimstadfjordu doplňoval palivo, munici i zásoby. Podle plánů operace nemusela tankovat plnou nádrž, a tak vzala „pouhých“ 200 tun paliva (na cestě do Norska spotřebovala již 1 000 tun). Prinz Eugen načerpal 764 tun paliva. V 19:30, 21. května původní svaz odeplul z Bergenu a po vyplutí na otevřené moře kolem půlnoci zamířil do severního ledového oceánu. Teprve teď odhalil Roeder Hitlerovi plný rozsah operace (pravděpodobně se bál, že by mu ji Vůdce zatrhl). Tři doprovázející torpédoborce se následující ráno, ve 4:14 odpoutaly, zatímco zbylé dvě velké lodě propluly kolem Trondheimu. Kolem poledne zažádal Lutjens o povolení ke změně směru do Dánského průlivu (viz mapka níže).

Bergen a Trondheim - místa, kudy Bismarck plul

23. května kolem 4:00 zvýšila formace rychlost na 27 uzlů (50km/h), aby se přes Dánský průliv dostala rychleji. Během průchodu aktivovaly lodě detekční radary FuMO 23. Bismarck vedl Prinz Eugen s náskokem asi o 700 metrů. Mlha snížila viditelnost na 3 000 až 4 000 metrů. V 10:00 se musely posádky potýkat s ledem, který přinutil lodě zpomalit na 24 uzlů (44km/h). O dvě hodiny později dosáhly severního výběžku Islandu. Tam musela skupina kvůli ledu kličkovat. V 19:22 zachytil průzkumný hydroplán i radista na Bismarcku britský křižník HMS Suffolk ve vzdálenosti pouhých 12, 5 km. Zároveň byly zachyceny signály ze Suffolku hlásící přinejmenším polohu dvou velkých lodí.

Lutjens dal Prinzi Eugenu povolení k útoku na Suffolk. Ten se však stáhl do bezpečné vzdálenosti a sledoval Prinz Eugen jen zpovzdálí. Ve 20:30 se do konfliktu zapojil také těžký křižník HMS Norfolk. Ten se však k německým obrům přiblížil moc blízko. Lutjens nařídil útok – Bismarck na Norfolk vypálil pět salv, ze kterých tři zasáhly. Z křižníku zarámovaného výbuchy začal stoupat kouř a postupně zmizel v mlze. Bismarckova palba z 380 mm děl však zapříčinila poškození systému FuMO, který byl nadále nepoužitelný. Z toho důvodu poslal Lutjens Prinz Eugen dopředu, aby vyhledával nepřátele, jelikož její systém byl stále funkční. Ve 22:00 nařídil Lutjens Bismarcku otočit se směrem zpět a překvapit tak oba sledující křižníky za ním. Přestože byl Bismarck za hranicí jejich viditelnosti, radar na Suffolku jeho manévr detekoval a umožnil tak dvojici uniknout. Britské torpédoborce však zůstaly na hlídce až do noci a ujížděly před Bismarckem.

Křižník Norfolk Křižník Suffolk

Následující ráno byla čistá obloha, hlídková letadla z Prinze Eugena zachytila dvě neznámá plavidla na 280° ve vzdálenosti 37 km, která se rychle blížila. Kolem 5:45 němci zpozorovali dva kouřové oblaky. Vycházely z britských těžkých lodí HMS Hood a HMS Prince of Wales pod velením admirála Lancelota Hollanda, který nařídil plnou parou vpřed. Lutjens vyhlásil v reakci na to poplach. Jakmile se kolem 5:52 zmenšila vzdálenost na 26 km, Hood zahájil palbu z velkých děl. Prince of Wales o minutu později. Lindemann dvakrát vydal povolení k palbě, ale Lutjens váhal. Lindemann mu tvrdě odpověděl, že si „nenechá zničit loď pod svým vlastním zadkem!“. S Lutjensem se dohodl na povolení k palbě v 5:55. Britské lodě přiblížily k Němcům na vstřícném kurzu, což jim dovolovalo střílet jen předními kanony, zatímco Bismarck a Prinz Eugen mohly střílet plné boční salvy. Holland nařídil změnit úhel přiblížení na 20°, aby mohly jeho lodě střílet alespoň zadními děly. Obě lodě se zaměřily na těžký křižník Hood, chloubu britského námořnictva. Asi o minutu později byl zasažen projektilem ráže 203 mm z Prinze Eugena, exploze zničila sklad munice pro raketomet UP (Unrotated Projectile – nerotující projektil) a vyvolala požár, který však byl rychle uhašen. Po vypálení tří čtyřdělových salv z Bismarckových 380 mm děl se Britové dostali na dostřel menších děl ráže 150 mm, které začaly pálit na bitevní loď Prince of Wales. Holland poté nařídil další odklon o 20°, aby se dostal do pozice rovnoběžně vpřed. Bismarck rozdělil palbu na Hood i Prince of Wales, aby udržoval obě lodě pod palbou. Během několika následujících minut byla britská bitevní loď třikrát zasažena palbou z Prinze Eugena. Na Prince of Wales vypukl menší požár. Poté Lutjens poslal Prinz Eugen za Bismarck, aby vyhledal křižníky Norfolk a Suffolk, které stále byly asi 22 km na východ. Kolem 6:00 dokončil německý těžký křižník druhý okruh a Bismarckova pátá salva našla svůj cíl. Dvě střely zasáhly vodu těsně před Hoodem, ale nejméně jeden 380 mm projektil zasáhl a penetroval palubový pancíř britské chlouby. Zasáhl jej přímo do skladu munice, kde odpálil 112 tun připravených nábojů a střel! Obrovská exploze odtrhla zadní část trupu lodi. Je ale zajímavé, že grandiózní výbuch nevydal ani zvuk. Německé posádce to přidalo na morálce – doprovázejí je magické síly. Přední sekce Hoodu stále ještě plula kupředu, než ji vniklá voda otočil směrem vzhůru. Potopil se za pouhých osm minut od zásahu, zanechávaje až na tři muže celou svoji posádku, čítající 1 419 lidí, pod hladinou. Bismarck přenesl palbu na Prince of Wales. Britská bitevní loď jednou Bismarck zasáhla. Bismarckovi se ale mezitím podařilo Prince of Wales zasáhnout také – přestože střela neexplodovala, zabila každého, kdo jí stál v cestě a z velitelského můstku se zachránil jen kapitán John Leach, velitel lodi, a jeden radista. Obě německé lodě s palbou na Prince of Wales neustávaly, což jí sice způsobilo řádné poškození, potopit jí to však stále nedokázalo. Způsobilo jí to však disfunkci kanonů a zabilo to velkou část posádky, včetně několika civilních dělníků, kteří na lodi zůstali. Jeden Bismarckův projektil zasáhl trup lodi velmi nízko nad hladinou. Vlivem toho dovnitř začala vnikat voda. Další zasáhl loď pod pancéřový pás a explodoval při kontaktu s torpédovou hlavicí, která se však ani nehnula, a proto byla škoda jen minimální. Třetí projektil zasáhl jeden ze záchranných člunů, dále prošel hydroplánovým katapultem, ale bez výbuchu. Kolem 6:13 zavelel Leach k ústupu, hlavně proto, že jen dvě z deseti velkorážních děl (360 mm) na jeho lodi byly stále schopny palby a díky rozsáhlému poškození bylo zničeno mnoho součástek. Prince of Wales se obrátil o 160° a vypustil kouř, jako krytí jeho ústupu. Němci postupně přestali pálit, jak se vzdálenost zvětšovala. Přestože Lindemann chtěl lodě pronásledovat, Lutjens ho uklidnil slovy, že toto není součást jejich primárního cíle, a že se mají vyhýbat každému konfliktu, kde to jenom jde. Místo toho nařídil změnit kurz na severní Atlantik. Za celou dobu trvání konfliktu vypálil Bismarck 93 průbojných střel a sám byl zasažen třemi. Díky zásahu do trupu uniklo, nebo bylo znehodnoceno až 2 000 tun mazutu, těžkého topného oleje. Jeden zásah do nástavby způsobil snížení výkonu lodi. Toto však problémem nebylo, jelikož bylo výkonu v rezervě dost. Lutjens nedovolil zpomalit, aby tím umožnil opravárenským četám loď opravit. Celkové poškození způsobilo 9° náklon na levobok a 3° náklon na příď.

HMS Hood, chlouba britského námořnictva Bitva v Dánském průlivu - zasažený Hood

Po skončení souboje zahlásil Lutjens na velení: „Jeden bitevní křižník, pravděpodobně Hood, potopen, jedna bitevní loď, pravděpodobně King George V., nebo Renown poškozena. Dva křižníky stále udržují kontakt.“. V 8:01 odeslal poté zprávu o vlastních ztrátách. Bylo dohodnuto, že se Bismarck od Prinze Eugena oddělí, aby mohl být v Saint-Nazaire opraven. Lutjens poslal Bismarckova „kolegu“ zkontrolovat olejovou stopu. Když těžký křižník potvrdil, že za bitevní lodí jsou po obou stranách dva široké proudy unikajícího mazutu, navrátil se do původní vyhledávací pozice na čele formace a zapnul svůj systém FuMO. Mezitím olejovou skvrnu zpozoroval britský hydroplán Short Sumberland, který její polohu předal křižníkům Norfolk a Suffolk, držícím se s chráněnou bitevní lodí Prince of Wales zpět. Této formaci nově velel admirál Wake-Walker.

Bitevní loď Prince of Wales

Po potupě Royal Navy v podobě ztráty bitevního křižníku Hood se dostižení a zničení Bismarcka stalo nejvyšší prioritou. Admiralita obdržela od ministerského předsedy, Winstona Churchilla jasný rozkaz: „Vaším úkolem je potopit Bismarcka. Nic v tuto chvíli není důležitější. Nařizuji vám učinit všechna opatření, která povedou k jeho dopadení!“. Home Fleet Admirále Johna Toveye byla uvedena do stavu plné bojové pohotovosti, aby tak mohla zničit ne přímo strategický, ale spíše ideologický cíl. Od teď se téměř celá Royal Navy fanaticky honila za svým protivníkem, aby tak mohla vykonat krvavou pomstu. Přestože Tovey poslal do boje všechny bojové prostředky, ráno 24. května byly od Bismarcka stále vzdálené 650 km – dostatečně na to, aby stihl uprchnout. Tovey proto nařídil lehkým křižníkům HMS Manchester, HMS Birmingham a HMS Arethusa strážit cestu zpět Dánským průlivem. Bitevní loď HMS Rodney měla eskortovat HMS Britanic. K Rodney se Tovey v bostonských docích přidal a zvolil ji za své velitelské stanoviště. Dvě staré bitevní lodě – Revenge (vyplula z Halifaxu) a Ramilles (chránila konvoj) – byly také poslány do oblasti. Letadlová loď Ark Royal byla poslána z Gibraltaru, zatímco její „kolegyně“, letadlová loď Victorious již v oblasti byla. Celkem britské ozbrojené složky „honící“ Bismarck čítaly 6 bitevních lodí a křižníků, 2 letadlové lodě a 21 nezmíněných torpédoborců! Kolem 17:00 se Prince of Wales podařilo obnovit chod devíti z deseti hlavních děl. Což dalo Wake-Walkerovi možnost znovu se postavit německému svazu.

Admirál Tovey na palubě Rodneye v Halifaxu

V 16:40 se Lutjens pokusil Prinze Eugena odpoutat, kvůli mlze, která nastala (pravděpodobně si říkal, že to Brity zmate). Mlha však nebyla příliš silná a Wake-Walkerova formace stále udržovala neviditelný radarový kontakt, takže byl Prinz Eugen zase připojen. Konečně se odpojil až v 18:14. Bismarck se poté otočil na Suffolk a jeho společnost a donutil je tak stáhnout se. Prince of Wales při tom stihl vypálit dvanáct salv, Bismarck mu odpověděl devíti. Žádná střela nezasáhla. Akce však Brity rozptýlila a umožnila tak Prinzi Eugenu utéct. Jakmile se Bismarck opět navrátil do svého původního kurzu, zaujala Wake-Walkerova formace místo na levobok od Bismarcku.

Britská admiralita si uvědomovala, že přes poškození pohonného systému mohl Bismarck stále plout rychlostí 27 uzlů (50 km/h) – srovnatelnou s maximální rychlostí bitevní lodi King George V. Z toho vyplývá, že jestli chtějí Bismarcka dohnat, musí jeho pohonnou soustavu alespoň zčásti znehybnit. Proto uspořádali flotilu torpédoborců v čele s letadlovou lodí Victorious tak, aby z ní mohly odstartovat torpédové bombardéry. Ve 22:00 vzlétlo z paluby 9 Fairey Swordfish (archaické, ale stále fungující dvouplošníky) a 6 Fairey Fulmar (jejich eskortní „kamarádi“). Nezkušení piloti (za války, při nedostatku času a prostředků to bylaběžná věc) se nejdříve pokusili zaútočit na těžký křižník Norfolk. Nakonec přece jen zamířili k Bismarcku. Jejich zdržení však bitevní loď varovalo, a ta proto začala pálit i hlavními protilodními děly ráže 380 mm, které nad hladinou vytvářely obrovské výbuchy a mračna prachu. Leč žádný bombardéry nezasáhl (bylo velmi nepravděpodobné, že by se střelbou vůbec přiblížil). Osm britských torpéd svůj cíl nenašlo. To deváté však zasáhlo silnou protitorpédovou obšívku z oceli Wotan a pouze lodí otřáslo, přičemž zapříčinilo smrt jednoho a zranění pěti členů posádky. Vyhýbání se torpédům ale dále zvětšilo neopravený otvor a dovnitř nyní vnikalo více vody. Dva kotle na levoboku musely být uzavřeny, následkem čehož se Bismarck ještě více naklonil a mohl tak plout pouze rychlostí 16 uzlů (30 km/h). Po rychlých úpravách se však mohla znovu rozjet alespoň na 18 uzlů (37 km/h). Krátce po odletu Swordfishů se Bismarck a Prince of Wales utkali v dělostřeleckém souboji, ve kterém nikdo z nich nezasáhl. Po souboji dělníci pokračovali v opravách. Mořská voda, která se dostala ke kotli č. 2 na levoboku, se nyní „provalila“ také k plniči turbogenerátorů, přes který mohla zničit samotnou turbínu, a tak by se rychlost lodi ještě více snížila. Ráno 25. května nebezpečí pominulo – opravárenským četám se podařilo vše zprovoznit. Přesto Bismarck zpomalil na 12 uzlů (22 km/h), aby tím umožnil posádce přečerpat palivo z předních do zadních partií lodi. To se podařilo, a stovky tun pohonných hmot nyní byly v bezpečí a vyvažovaly loď.

Torpédový bombardér Fairey Swordfish

Mezitím musely britské lodě začít kličkovat, protože na otevřeném moři bylo nebezpečí zásahu německými ponorkami daleko větší. Zpomalovalo je, že musely plout nejdříve deset minut nalevo a poté deset minut napravo atd. Díky tomu se Bismarcku podařilo dostat z detekční vzdálenosti Suffolku jej pronásledujícího. Toho Lutjens využil a ve 3:00, 25. května nařídil plnou parou vpřed, což bylo momentálně 28 uzlů (52 km/h). Poté nechal loď udělat velmi široký obrat o 180° – nejdříve na západ a poté na sever. Těsně obeplula obrovský kruh dosahu radaru Suffolku, a ten tak dále plul na jih, zatímco Bismarck plul o několik desítek kilometrů na západ v opačném směru. Kapitan Suffolku nahlásil Wake-Walkerovi, že loď zmizela a pravděpodobně pluje na západ. Když tam však sám doplul, musel ohlásit, že tam Bismarck není. Situace pro Royal Navy brzy začala být kritická, a to hlavně kvůli nedostatku paliva (mnoho lodí se do bojové oblasti dostalo až po spálení stovek tun mazutu). Victorious a její eskorta byly poslány západně, Wake-Walker udržoval kurz na jihozápad, Force H v čele s letadlovou lodí Ark Royal byla stále den plavby od cílové oblasti a Tovey s těžkými loděmi pokračoval do středního Atlantiku.

Nepřipraven na to, že Wake-Walkera setřásl, odeslal Lutjens na velitelství námořní skupiny západ v Paříži dlouhou zprávu. Britové ji zachytili a vyvodili z toho pro své lodě trasy. Lutjensovo hlášení však bylo extrémně zkreslené a než si toho Tovey všiml, uplynulo již sedm hodin. Bismarck byl dávno pryč, spojenecké lodě ztratily drahocenné palivo, ale hlavně čas. Už to opravdu vypadalo, že se Britům jejich odplata nepovede.

Britští dekodéři však rozluštili některé signály. Z potvrzení francouzského odboje Résistance(Odpor) vyplynulo, že nepřítel míří do Brestu. Podle toho Tovey vydal nové rozkazy – rozmístil své rozprchlé lodě všude tam, kudy by mohl Bismarck plout, aby se do Brestu dostal. Dále poslal letku průzkumných hydroplánů PBY Catalina ze Severního Irska. V 10:30 zpozoroval pilot jednoho z průzkumníků, Leonard B. Smith, Bismarck, který se nyní nacházel 1280 km na severovýchod od Brestského přístavu. Při její aktuální rychlosti by se pod ochranu Luftwaffe dostala za méně než den – žádné spojenecké síly by se k ní nedostaly dostatečně rychle, aby ji zastavily. Jediná možnost byla pro Royal Navy letadlová loď Ark Royal a její Force H pod velením admirála Jamese Sommervilla. Victorious, Prince of Wales, Suffolk a Repulse musely „hon„ opustit kvůli nedostatku paliva. Jediné zbylé „velké„ lodě byly King George V. a Rodney pod velením admirála Johna Toveye, ale ty byly na půli cesty ještě ve středním Atlantiku. Swordfishe již prohledávaly oblast, když Catalina zpozorovala Bismarck pouhých 110 km od Ark Royal. Jakmile se bombardéry vrátily z průzkumu, byly vyzbrojeny torpédy a poslány zastavit nepřátelskou loď. Sommerville mezitím odpojil křižník Sheffield, aby mohl zpovzdálí vypálit svá torpéda. To však piloti z Ark Royal nevěděli, a proto zaútočili na svou vlastní loď. Jejich torpéda však byla vybavena novými, ale často nespolehlivými, magnetickými detonátory, takže se z toho loď dostala bez jediného šrámu. Po již druhém návratu na Ark Royal byly letouny přezbrojeny torpédy se „staromódními„ kontaktními hlavicemi. Druhý útok zahrnoval formaci patnácti torpédových bombardérů, které ze své letadlové lodi vzlétly v 19:10. Ve 20:47 se jim podařilo loď dostihnout a z mraků zahájit útok. Během toho, co se Swordfishe přibližovaly, Bismarck vypálil dvě salvy na Sheffield. Druhá zasáhla hladinu těsně před křižníkem a šrapnely z ní zabily tři členy posádky. Několik dalších zranily. Sheffield se proto pod kouřovou clonou stáhl. Poté zaútočily Swordfishe – „za pět minut dvanáct„. Lindemann s Bismarckem surově točil, aby dostal torpédové bombardéry do nevýhodné pozice, zatímco protiletadlové baterie na útočníky chrlily olovo. Jedno z torpéd zasáhlo střed trupu na levoboku, těsně pod hladinou – přímo pod pancéřovým pásem. Torpédo sice způsobilo zatopení několika komor, celkově však způsobilo jen malé poškození. Zato druhé torpédo, vypálené Johnem Moffattem, zasáhlo loď do zádi, hned vedle kormidlovacích ploch. Řízení bylo zničeno a kormidlo se zaseklo v pozici 12° na levobok. Některé součástky otřesené nárazem byly opraveny, ovládání se však spravit nepodařilo. Ve 21:15 Lutjens ohlásil na velení, že je Bismarck nemanévrovatelný.

Swordfishe nad letadlovou lodí Ark Royal

Toto torpédo kartu obrátilo a osud Bismarcku zpečetilo. Nyní se pouze točil v obrovských kruzích, neschopný uniknout před Toveyovými silami. Díky nedostatku paliva lodí Royal Navy se k nevyhnutelnému konfliktu blížily pouze bitevní lodě King George V., Rodney a křižníky Dorsetshire a Norfolk. Ve 21:40 odsignalizoval Lutjens na velitelství, které jej nechalo na pospas: „Loď neovladatelná, budeme bojovat do poslední střely. Dlouhý život Vůdci!„. Morálka posádky se nesmírně rychle snižovala. Během noci vypálil Bismarck jednou po Sheffieldu, takže britský křižník odeplul a ztratil kontakt. Byla přivolána skupina torpédoborců z Force H (chránící Ark Royal), pod velením kapitána Philipa Viana, aby během noci udržovaly kontakt s nepřátelskou lodí. Ve 22:38 se obě strany setkaly a krátce spolu bojovali. Během bitvy byl polský torpédoborec ORP Piorun letmo zasažen Bismarckovou třetí salvou, potopen však nebyl. Vian vzal „sledování„ po svém, a tak souboje pokračovaly až do rána – torpédoborce vystřelily nespočet torpéd, z nichž žádné nezasáhlo a světla bylo díky jejich námořním světlicím jako v poledne. Mezi pátou a šestou hodinou ranní se Bismarckova posádka pokusila vyslat jeden hydroplán (Arado Ar 196), aby odletěl spolu s palubním deníkem, záznamem z bitvy v Dánském průlivu a dalšími důležitými dokumenty. Díky dřívějšímu poškození lodí Prince of Wales se to však nepodařilo, a tak byl letoun shozen do moře.

Polský torpédoborec ORP Piorun

Po rozednění, dne 27. května zahájil King George V., vedoucí Rodnyho ve formaci „úhlem vpřed„, útok na bitevní loď Bismarck. Začíná poslední bitva lodi Bismarck. Tovey nařídil svým lodím plout plnou parou vpřed, aby nepřítel, ale ani oni nemohli efektivně střílet a srovnal se až ve vzdálenosti 15 km od cíle tak, aby mohly jeho lodě střílet plné boční salvy. V 8:47 zahájila bitevní loď Rodney šesti ze svých gigantických děl ráže 406 mm útok, následovaná bitevní lodí King George V. s pěti svými děly ráže 356 mm. Bismarck opět chvíli počkal a palbu opětoval až v 8:50. Svou druhou salvou Rodney těsně minul.

Demonstrace ráže děl v arsenálu bitevní lodi Rodney

Jak se vzdálenost snižovala, palbu zahájila také menší děla. Do konfliktu se přidaly také těžké křižníky Dorsetshire a Norfolk (stejná třída) se svými děly ráže 203 mm. V 9:02 se jeden granát z Rodneye zavrtal do Bismarckovy přední nástavby, zabíjíce přitom stovky mužů a způsobujíce také menší škodu na předních dvou věžích baterií hlavních děl – Anton a Bruno. Podle přeživších tato střela pravděpodobně zabila i konzervativního Lutjense s ambiciózním Lindemannem, jelikož byl celý velitelský můstek zničen. V 9:27 vypálila Bismarckova, první věž – Anton, svoji poslední salvu. Dále byla díky požáru nefunkční. Jedna z německých střel zasáhla hladinu pouhých asi 6 metrů před Rodneyho přídí, a způsobila tak disfunkci Rodneyho torpédometů. Mezitím bylo hlavní palebné stanoviště na Bismarcku zničeno. Zahynul tam i vedoucí palby, Adalbert Schneider, který se dříve vyznamenal v bitvě v Dánském průlivu. Jeho úlohu převzalo zadní palebné stanoviště pod velením poručíka von Müllenheima. Brzy byla zařízení na koordinaci palby zničena, takže nařídil nezávislou palbu. V 9:31 však byly všechny baterie hlavních děl zničeny. Kolem 10:00 již Toveyovy lodě vypálily cca 700 střel, často z nízké vzdálenosti. Royal Navy se tu ukazovala v plné parádě. Na Bismarcku, hořícím od přídi k zádi, zavládl zmatek. Na levobok se nakláněla pod úhlem 20° a na zádi „seděla ve vodě„. Rodney se přiblížil na 2 700 m – „čistý bod„, nejnižší vhodnou vzdálenost pro střelbu danými děly (406 mm v tomto případě). Tovey nehodlal zastavit palbu, dokud se Bismarck nevzdá, nebo dokud Němci nezačnou opouštět loď. Pomsta pokračovala. Rodney vypálil na levobok Bismarcku dvě torpéda a jedno z nich našlo svůj cíl. Podle Ludovika Kennedyho, je toto jediný případ, kdy jedna bitevní loď torpédovala druhou. První důstojník, Hans Oels nařídil všem námořníkům v podpalubí opustit loď. Nařídil také otevřít pancéřované přepážky, zatopit je a připravit se na potopení. Gerhard Junack, vrchní inženýr, zahlásil automatické zničení lodi se zpožděním 9 minut. Zpráva ovšem špatně došla a dorazilo pouze povolení k detonaci. Když Junack opouštěl spolu s posádkou loď, zaslechli pod nimi exploze. Mezitím Oels proběhl celou loď a nařídil všem opustit bojiště. Jakmile doběhl na palubu, zabila ho a stovky dalších exploze dělostřeleckého granátu.

Výjev z Poslední bitvy bitevní lodi Bismarck

Po vypálení 2 800 střel a 400 zásazích britské lodě stále nebyly schopny Bismarck potopit. Tovey proto nařídil křižníku Dorsetshire, kterému již „hořel prázdný kotel„ (měl nízký stav paliva), potopit Němce torpédy a naklonit jej tak ještě víc na levobok. Během toho, co torpéda zasahovala svůj cíl, již na tom kdysi slavný Bismarck byl tak špatně, že část paluby byla již zatopena pod hladinou. Vypadá to, že poslední torpédo z Dorsetshiru odpálilo palubu v místech spoje trupu a nástavby. Kolem 10:35 se Bismarck převrátil na levobok a poté se začal potápět směrem od přídě. Někteří přeživší později sdělili, že na zádi, poslední potopené části, stál v poslední minuty Bismarcku kapitán Lindemann. Junack, který opouštěl loď až mezi posledními, později ohlásil, že na trupu lodi torpéda žádnou škodu nenadělala. Müllenheim to potvrdil a dodal, že levobok byl opravdu více zničený. Nyní bylo ve vodě kolem 400 mužů, které začal křižník HMS Dorsetshire za pomoci torpédoborce HMS Maori postupně vyzvedávat. Musely však brzy odeplout i přes nevůli britských členů posádky, jelikož se kolem „slétly“ německé ponorky. Německým námořníkům bylo již dříve řečeno, že je Britové na palubu nevezmou a že budou jen střílet do vody, nebo je tam nechají. Nakonec se to, ač omylem, přece jen vyplnilo. Dorsetshire stihl vzít jen 85 a Maori pouze 24 mužů. Jakmile německá ponorka doplula na místo, stihla zachránit jen tři muže. Hydroplány poté zachránily další dva. Z mužů zachráněných Brity jeden svým zraněním následující den podlehl. Z celkové posádky 2 200 mužů přežilo jen 114.

Potápějící se Bismarck Křižník Dorsetshire zachraňující německé námořníky

Frederic Wake-Walker, Admirál Royal Navy – V roce 1945 definitivně povýšen na Admirála. Náhle umírá 24. září 1945.

Frederic Wake-Walker

John Tovey, Admirál Royal Navy – Ve válce ještě zažil mnoho bitev. V lednu 1945 byl vyznamenán čestným titulem Prvního námořního lorda Královského námořnictva a zároveň odešel do důchodu. Ve stejný rok byl ještě pasován na Barona Tovey z Langton Matravers v Dorsetu. Byl vůdcem mnoha veteránských organizací. Do konce života neměl jedinné dítě, jelikož byl bezdětný. Zemřel 19. ledna 1971 v Madeiře. Byl to silný křesťan.

Baron John Tovey z Langton Matravers v Dorsetu

Gerhard Junack, vrchní inženýr – Zajat a vězněn v Anglii a poté v Kanadě. Když se v roce 1947 vrátil do své vlasti, začal pracovat pro ocelářskou firmu v Hamburgu. Roku 1956 opět vstoupil do Německého námořnictva a sloužil v Kielu a Wilhelmshavenu. Zemřel roku 1977.

Gerhard Junack

Baron Burkard von Müllenheim-Rechberg, 4. střelecký důstojník – Byl zachráněn a deportován do Kanady. Po skončení války se navrátil do Německa, aby jej, jako velvyslanec v Zaire, Tanzanii a Indii, později opět opustil. V roce 1975, kdy přišel do důchodu se se svou manželkou přestěhoval do Bavorska a napsal slavnou knížku Battleship Bismarck: A survivor's story. Zemřel 1. června roku 2002 v požehnaném věku 92 let.

Baron Burkard von Müllenheim-Rechberg

Ačkoliv byl Bismarck impozantní loď potvrzující německou filozofii – kvalita, ne kvantita, jeho mohutnost mu nebyla záchranou – přes rozzuřenou britskou flotilu měl jen nepatrnou šanci proplout. Přesto jméno Bismarck bude navždy nahánět hrůzu – ať, jako kancléř, nebo jako bitevní loď!

Citace zde

Top